Emoce k životu patří. Protože patří do života, patří přirozeně i do jídla, jen v něm mají své veliké "ale". V momentě, kdy ve vztahu jídla a emocí vnímáme problém a využíváme jídlo jako náplast na situace či pocity, které si žádají své řešení jinde, už se o pozitivní symbióze bavit nemůžeme. Co je to emoční jedení, jak je možné, že emoční hlad neuspokojíme jídlem a proč jsou emoce (nejenom) ve stravování samostatnou kapitolou, která si žádá svou pozornost?