Bestiář, kniha první

By Petr Vyhlídka

Nepraktický průvodce světem nadpřirozených bytostí. Svazek, zahrnující první padesát dílů každotýdenního povídání, od roku 2001 zveřejňovaného na Bezejmenné stránce.
Při jejichž skládání vyvstala otázka.
Nechat je jít za sebou chronologicky, jak byly psány a publikovány? Vždyť i webové podobě vydrželo encyklopedické (nebo spíš slovníkové) uspořádání přesně devět dní, od prvního k druhému záznamu.
Protože toto není encyklopedie. Ani slovník. Je to sbírka. Bohů, démonů i přízraků. Strašidel všeho druhu.
Není autoritativní. I když vychází z původních pramenů, obsah je zcela podřízen autorově vůli. Někdy může být i základní informace vynechána a dlouhý odstavec věnován nepodstatné kuriozitě nebo příběhu. (Vlastní teorie samozřejmě příslušně zdůrazněny.)

• Language: Čeština
• Publisher: Petr Vyhlídka
• Release date: Apr 21, 2023
• ISBN: 9798215447468

Petr Vyhlídka

Sběratel bubáků a strašidel. Člověk se závislostí na videohrách, klasických detektivkách a staré brakové literatuře, jemuž, když v dětství došlo čtení, rozhodl se napsat si ho sám. A ten koníček mu vydržel dodnes.

Book preview

Upozornění, které při prvním setkání rozhodně nevynechávejte

Toto je archivní vydání každotýdenního povídání, od roku 2001 zveřejňovaného na Bezejmenné stránce (od května 2005 na adrese www.fext.cz). Svazek, zahrnující první padesát dílů.

Při jejichž skládání vyvstala otázka.

Nechat je jít za sebou chronologicky, jak byly psány a publikovány? Vždyť i webové podobě vydrželo encyklopedické (nebo spíš slovníkové) uspořádání přesně devět dní, od prvního k druhému záznamu.

Protože toto není encyklopedie. Ani slovník. Je to sbírka.

Nakonec přece jen seřazená abecedně, s datem původního zveřejnění (s případnou současnou poznámkou). Od sepsání prvních textů Bestiáře uplynulo mnoho let, během nichž se autorovo sebevědomí poněkud snížilo. Když v roce 2001 začínal přenášet neuspořádané poznámky z jemu tehdy dostupných zdrojů, cítil se být téměř znalcem. Z krtiny toho mnoho nepřehlédnete, přesto máte pocit, že vidíte celý svět. Faktické chyby by nicméně měly být vymýceny.

Účel této knihy je trojí (tedy v počtu, do kterého je naše indoevropská kultura odedávna zamilována).

Předně shromažďuje sepsané texty do jednoho souboru (Bezejmenná stránka nemusí – a nebude – existovat věčně) a takto dostává Bestiář větší šanci na přežití i v daleké budoucnosti. Nebo off-line.

Za druhé plní funkci určitého reklamního předmětu, určeného k financování provozu Bezejmenné stránky (není nemožné, že se časem objeví i v papírové podobě).

A ještě z jednoho důvodu tento soubor vznikl. Ve snaze aspoň trochu bránit takovým, kterým nepřijde nijak špatné sklidit mnohaletou práci jiných, aby ji podepsali vlastním jménem.

Úvod

Středověké bestiáře bývaly zoologickými encyklopediemi své doby. Obsahovaly informace nejen o tvorech dnes internovaných do říše fantazie, ale i o běžné, byť poněkud historické zvířeně. Také o rostlinách či minerálech.

O názvu pro tu část mých stránek, která se měla tu a tam (nakonec se z tu a tam vyvinula tak trochu posedlost) zabývat bubáky a jinými nadpřirozenými tvory, jsem neuvažoval nijak dlouho, byl tu nejen precedent výše zmíněných spisů, ale i jimi ovlivněných souborů potvor z her na hrdiny.

Bytosti nadpřirozené mě obklopovaly už v hlubinách školou povinných. Z jedné strany za to může nádherná (byť trochu době poplatná) kniha Bubáci Radovana Krátkého, z druhé dlouhá police v domácí knihovně, plná řeckých a římských autorů, knih o antice a z antiky, z nichž mi byla předhozena jedna obzvláště silná (a jediná dětem vhodná), totiž Mertlíkovy Starověké báje a pověsti.

Mytologie mě zaujala. Chytila se drápkem a vracela jako přílivová vlna. O nějaký ten rok později jsem založil svou první sbírku nadpřirozených bytostí. A nijak zvlášť se jí nevěnoval. Experiment se opakoval několikrát, až vznikla ohromná a nepřehledná databáze, s níž jsem dodnes ve válečném stavu, ono katalogizovat bohy, bubáky a monstra je svým způsobem práce pro bohy. Pokud znáte nějaký dobrý systém, neváhejte a sdělte mi ho – a já ho stejně odložím jako nepřesný nebo pro mé potřeby nevyhovující, lituji.

Jako vedlejší produkt tohoto nehmotného sběratelství se objevily i krátké definice, popisující tu či onu bytost. Jako vedlejší produkt mé existence vznikla i tato bezejmenná stránka, která potřebovala udržovat při životě. Když jsem přemýšlel, co s ní dál, uvědomil jsem si, že se snažím psát o věcech, které mě baví nebo v tu chvíli zajímají, ale že tu není ani slovo o jedné z mých nejdéle přežívajících zálib.

A tak vznikl Bestiář.

Není autoritativní. I když vychází z původních pramenů, povídání o jeho obyvatelích je zcela podřízeno mé libovůli. Může se stát, že vynechám nebo jen lehce přejdu informaci podstatnou a věnuji dlouhý odstavec nepodstatné kuriozitě nebo příběhu. Nejsem encyklopedista. Na druhou stranu si nevymýšlím, a pokud ano, pak to příslušně zdůrazním.

Velkým – a v podstatě neřešeným – problémem jsou jména. Často musela zdolat několik jazykových hranic a při cestě se někdy hezky zatoulala. Latinka není jediné písmo a ani hlásková písma nejsou jediným způsobem záznamu řeči. Pro čínštinu dnes například existuje několik způsobů přepisu, včetně Číňany vytvořeného oficiálního, přepisu Wade-Giles, který vládl do doby, než oficiální vznikl, nebo přepisu pro češtinu. Mnoho slov přešlo přes filtr angličtiny, která je svou zásobou šestadvaceti znaků v tomto případě v jisté nevýhodě.

Proto se omlouvám za případné a pravděpodobné používání tu takového tu onakého přepisu. Nejsem ku své lítosti etnograf ani jazykovědec a spousta věcí mi uniká. (Což neznamená, že na ně nemůžete upozornit.)

Berte následující stránky jako vstupenku do světa nadpřirozených bytostí. Možná vás pobaví, možná inspirují k dalšímu, třeba i vážnějšímu, studiu.

To už je jen na vás.

A

Abásyové

Obvykle tihle obyvatelé jakutského podzemního světa (původně jsem napsal podsvětí, ale tohle slovo má záhrobní nádech, takže ho beru zpět) cestují v sedmičlenných skupinkách a narážejí na různé hrdiny a příběhy, což jim zajistilo místo v oblíbených jakutských zpěvech. V nich jsou představováni hrubými hlasy, zatímco lidští hrdinové recitují basem a lidští hrdinové ve vývinu tenorem.

Abásyové jsou, vyjma podsvětní adresy, obdařeni ještě kovovými zuby. a jak mi napsal jeden ze čtenářů Bestiáře, hlavou tohoto národa je šedivý obr se zelenými zuby a ohnivýma očima jménem Arslán Dujan Tojon.

(11.12.2005)

Abbey Lubbers

V patnáctém století se vyskytovali v celé řadě anglických klášterů, zvláště pak ve vinných sklípcích. Oblíbenou činností těchto strašidel bylo ponoukání k obžerství a opilství, jejich cílem pochopitelně mniši. Jak se vyrovnali s událostmi roku 1534, kdy Jindřich VIII. kláštery zrušil, to nevím.

(20.2.2005)

Ada

je – jak to tak vypadá – pěkně zlý a nepřející burjatský démon, který stále slídí po jídle. To by nebylo tak špatné, kdyby nesesílal nemoci na ty, kteří přišli ke stolu až po něm. Nemá zkrátka rád, když někdo jí jídlo, jehož se dotkl.

(22.6.2003)Adamastor

Poplujeme-li do Indického oceánu ve stopách Vasca da Gamy, objevitele skutečné cesty k indickým pokladům, musíme kolem Mysu dobré naděje. Právě tam, na nejjižnějším cípu Afriky, se portugalský mořeplavec setkal s Adamastorem. Obrovská příšera lidských tvarů se chystala jeho výpravu zničit, stejně jako prý míní zlikvidovat každého, kdo by chtěl kolem mysu proplout.

Jak dnes víme, monstru, které bohové změnili v horu a umístili na mys, aby strážila jižní moře, se Gamu vystrašit nepodařilo. Dvacátého května 1498 dospěl do indického Kalikutu a otevřel východní cestu do Asie, zatímco Španělé se chystali vyrabovat Nový svět.

Adamastor byl a je vykládán jako střet moderního (ve smyslu křesťanského) světa se světem starých afrických božstev nebo jako střet a vítězství renesance nad středověkem.

(29. 8. 2002)

Adaro

Duše Melanésanů je složená ze dvou prvků. Tím prvním je aunga, dobrá část, která po smrti odchází na lepší místa, zatímco adaro (špatný kousek) je duchem, strašidlem v onom obecném smyslu slova.

Na Šalamounových ostrovech si legendu o adarovi ještě trochu vylepšili. Učinili z něho zlého vodního démona, napůl člověka a napůl rybu, s žábrami za ušima, rohem tvaru pověstné žraločí hřbetní ploutve a ostrým rohem mečouna na hlavě, s ploutvemi na nohou. Žije prý na slunci a cestuje na zem v duze. Po lidech hází jedovaté létající ryby, zásah sice nemusí skončit smrtí, silnou nevolností určitě.

(30.3.2008)

Adroa

Lugbarský bůh – Lugbarové žijí na území mezi Zairem (Kongem) a Ugandou –, má dvě tváře: dobrou a zlou. Na jedné straně je Stvořitelem (má v referencích Nebe i Zemi), s druhou částí jeho charakteru je to horší.

Vzhledem patří mezi celkem obvyklé africké polovičníky – má jednu nohu, jednu ruku, půl tváře, známým příkladem budiž třeba zuluuský Tikdoshe. Zjevuje se, tak trochu jako africká banshee, těm, kteří mají zemřít.

Je otcem dětiček, zvaných adroanzi, která obývají kameny, velké stromy či bystřiny a po nocích číhají na pocestné. Jakmile máte pocit, že nějaké tohle povedené boží dítko máte za zády, nesmíte se v žádném případě ohlédnout (hele jak i tohle koresponduje s klasickými evropskými pohádkami), když totiž mrknete přes rameno, adroanzi vás bez milosti a okamžitě zabijí.

(12.3.2006)Aerika

Démoni vzdušného elementu se v současném Řecku nazývají Aerika. Roznáší nemoci, škodí a vůbec se chovají jako jim podobní tvorové ve zbytku Evropy. Mívají také tendenci unášet mimina, proto by mělo světlo světa právě spatřivší dítě zůstat po prvních čtyřicet dní svého života pod střechou.

Tvora podobného jména mají mimochodem v arsenálu s Řeky sousedící Albánci; ten jejich se jmenuje Aërico, žije ovšem ve stromech, často ve starých třešních, z nichž útočí na kolemjdoucí. Někdy stačí, když se člověk k příslušné dřevině přiblíží, jindy musí bubáka k akci vyprovokovat zatřesením větvemi.

(12.3.2011)

Aeternitas

Aeternitas je personifikací nesmrtelnosti, na personifikace byli Římané odborníci, a bývá zobrazován jako had, požírající vlastní ocas. Což je ovšem prastarý symbol nekonečna a věčného života, v pozdější Evropě se tomuto hadovi říkalo Uroboros (Ouroboros). A než povím několik slov o něm, poznamenám, že Aeternitas zosobňoval nesmrtelnost i tím, že se po vzoru ptáka fénixe znovu rodil z vlastního popela.

Uroboros byl v původní představě kruhovou řekou, ústící sama do sebe nebo všeobklopujícím oceánem (příkladem budiž řecký Ókeanos), později, i pod římským vlivem, převládla představa nekonečného hada. Ono od sebe vlnění plazího těla a pohyb vln nejsou zase tak vzdálené. Ve středověké Evropě se Uroboros stal nejen symbolem nesmrtelnosti, ale všeho, co kruh může vyjadřovat, začátku i konce či nekonečna. Za své ho vzali především alchymisté.

(16.11. 2003)Agau

„Jsem princ královského rodu," zvolal princ.

„A žába," připomněla mu Bábi.

(PRATCHETT, Terry. Čarodějky na cestách. Praha: Talpress, 1996, strana 324)

Terry Pratchett se nejspíš nechal inspirovat podobou jména Agau a rodem severoamerických ropuch Aga, což mu stačilo. Haitský Agau je mezi loa rada božstvo zemětřesení a blesku, jež vyvolává svým vztekem. Jím posednutí jsou nuceni napodobovat dunění bouře.

(2.2.2002)

Aguap

Příběh mikronéského obra Aguapa můžete najít hezky nakreslený na jednom z poradních domů, zvaných bai, na Palauských ostrovech. Piktogramy vypráví vlastně docela klasickou historku o tom, jak se brzy po stvoření světa a jeho zanesení lidmi, narodil na ostrově Angaur jeden z rodu obrů. Jako každý takový rostl a rostl, nejprve mu spoluobčané museli neustále upravovat výšku domu, zvedat ho o jedno patro za druhým, jenže obřímu vývinu nestačili ani náhodou, takže Aguap se záhy dotýkal hlavou oblaků. Měl také tělu přiměřený apetit, pročež se nelze divit strachu Angauranů o vlastní život. Co se stane, až se obru nedostane běžného jídla? Nepustí se do nás? Blížící se krizi bylo třeba řešit a ostrované se rozhodli pro řešení radikální. Na náčelníkovu radu nasbírali dříví, složili ho u Aguapových nohou a obra prostě a jednoduše upálili. Zřítil se do moře, kde ho v jisté podobě můžete vidět i dnes. Stejně jako v jiných obřích kauzách, i tady posloužilo mrtvé tělo coby stavební materiál: vznikl z něho největší palauský ostrov Babelthuap. Místní obyvatelé dodnes poukazují i na detaily, jako je poloostrov Ngaregelong, proměněný z obrovy hlavy, či kraj, zvaný Arai, který byl původně Aguapovými zády.

(25.1.2009)

Agwé

Jeden z loa haitského woodoo.

Dohlíží na rybáře a námořníky, vládne moři, jeho fauně i flóře. Spatřit ho lze coby pohledného míšence se zelenýma očima, v uniformě námořního důstojníka. Koho posedne, ten vykřikuje lodní povely a salutuje. Coby obětiny se mu po moři posílají malé vory s rumem (je to námořník, ne?), pikantní pochutiny či modely lodiček.

(11.4.2010)Ahuizotl

Řekněme si na rovinu, že skutečný Ahuizotl patřil svým způsobem k mnohem nebezpečnějším tvorům než jeho mýtický jmenovec. Tímto jménem se totiž honosil aztécký vládce (1486–1502), který, mimo obvyklé zábavy diktátorů – vedení dobyvačných válek –, nechal kupříkladu obětovat sedmdesát dva tisíce lidí v průběhu čtyř dnů. Středoamerická náboženství krev milovala, přečtěte si knihu Popol Vuh.

Původní Ahuizotl, jehož eponymní panovník používal jako svůj znak, byla středoamerická vodní příšera, jež vypadala: za a) jako pes s dlouhým ocasem, na jehož konci byla lidská ruka, případně za b) polovinou člověk, polovinou opice, eventuálně za c) kříženec psa a hada. To už je údělem většiny mytologických stvoření; jejich podoba se časem mění, splývá nebo je zaměňována. Lidskou ruku měl ovšem na ocase v každém případě. Patřila k jeho nejvýraznějšímu atributu. Ahuizotl se totiž choval jako nám mnohem bližší vodní bytosti, totiž hastrmani. Napodoboval volání o pomoc, a když se záchrance neohroženě vrhl do vod jezera (vodní bytosti jsou většinou spojovány se sladkou vodou – a to i u přímořských národů), stáhla ho ruka domněle se topícího nešťastníka pod vodu. Jindy potichu plul pod hladinou a útočil na rybáře.

Živil se lidským masem, přičemž ještě raději měl oči, zuby a nehty; právě bez těchto částí byla po třech dnech nalezena většina jeho obětí. Jejich duše pak – prý – vstupovaly přímo do ráje.

(30. 7. 2001)Acheri

Acheri žije v indických horách. V podobě malé dívenky sestupuje z vrcholků do údolí a její návštěvy nejsou rozhodně vítané. Acheri je totiž noční můra. Na nic netušící spící oběti posílá stíny nemocí, zbaběle si vybírá převážně děti. I když lékařská prevence dnes nabývá váhy ve všech končinách, přece jen je dobré se proti acheri pojistit i prakticky. Odedávna k tomu složí amulet z červeného vlákna, zavěšený kolem krku, přičemž není nezajímavé, že i v Evropě červené přívěsky odjakživa sloužily k ochraně před uřknutím čarodějkou a před zlými duchy.

Jak se zdá, narazili jsme tu na opravdu letitou démonologickou praktiku. A jak říká postava z jedné detektivky Agathy Christie: „Není kouře bez ohýnku..." Necítíte-li se dobře, zaskočte si k lékaři a nechte si k obvyklým medikamentům pro jistotu připsat špulku červené niti.

(21.8.2001)

Aigamuxa

Hotentoti nejsou žádní hotentoti, ale Hottentoti. A ani to vlastně nejsou, jmenují se Khoinové (nebo Khoin-khoinové). Žijí na jihu Afriky a bubáci jejich mýtů jsou vesměs zajímaví tvorové.

Kupříkladu Aigamuxa jsou lidožravé obludy, číhající v dunách. Aby viděly, do čeho šlapou mají oči na chodidlech, to ovšem předpokládá poněkud kuriózní postoj; aby viděly kam jdou, musí lézt po loktech a kolenou, s jednou nohou zvednutou vzhůru.

(30.1.2005)Aite a etruské podsvětí

Mytologie dávných obyvatel Etrurie, Etrusků, je pohřbena v čase a ztracena pod nánosy řeckých a římských vlivů. A přitom bylo etruské náboženství opravdu silnou záležitostí.

„Národ, který byl oddán náboženství o to více než ostatní národy, že vynikal uměním náboženství pěstovat," charakterizoval Etrusky římský historik Titus Livius. Etruští kněží byli uznávanými odborníky v předpovídání budoucnosti, protože celý národ žil v zajetí pátrání po vůli bohů a snaze ji beze zbytku naplnit. Panteon tomu odpovídal. Byl rozsáhlý, otevřený vlivům okolního světa, a nejen z dnešního pohledu složitý.

Jednou z jednodušších oblastí bylo etruské podsvětí.

I když, podle některých památek, byl posmrtný život plný radovánek, některé hovoří jinou řečí. Mohou za to především etruští démoni, pomocníci boha podsvětí, kteří duše mrtvých do jeho říše odnášejí. Jistě, duše se může tam dolů dopravit po svých, na koni či voze, ale cesta v náručí okřídleného démona má přece jen jiný zvuk.

Postavou nejvýše postavenou byl samozřejmě bůh podsvětí

Aite,

někdy Aita nebo Eite, záleží na přepisu. V každém případě šlo o variantu středomořského chtonického boha, jemuž Řekové říkali Hádes a Římané Pluto. Na hlavě nosil vlčí kůži a předsedal podsvětním hostinám. Po jeho boku samozřejmě sedávala manželkaPhersipuai,

v jejímž jméně je jasně slyšet řeckou Persefonu. Silný helénský vliv, mocně ovlivňující nejen mytologii etruskou, ale i římskou, lze vystopovat v celém Středomoří. Právě římská mytologie, ve svém původu svébytná a samostatná, díky jemu trpí dodnes, mechanickým kladením rovnítek mezi jednotlivá božstva (Zeus = Iupiter, Héra = Junó a tak dále), Římané se ovšem týmž zavádějícím stylem pokusili srovnávat božstva úplně jiných kulturních oblastí, čímž způsobili v pozdějších dobách zmatek v mytologiích keltských a přeneseně i slovanských.

Dost nářků, v podsvětí je jich i tak nepřeberně. Vládnoucí manželské dvojici sloužili v etruském náboženství, jak už bylo řečeno, démoni. NapříkladCharun

Slyšíte podobu s pochmurným převozníkem přes řeku Styx Charónem? Slyšíte dobře, ale zapomeňte na další srovnávání. Démon zahnívajícího modravého těla, se zahnutým nosem a rozšklebenou tváří s dlouhýma a špičatýma ušima, který se objeví v okamžiku smrti, aby člověka udeřil kladivem, má k mlčenlivému Charónovi daleko. Občas mívá křídla, hady na hlavě a ramenou a těle, někdy nosí pochodeň a hák.Tuchulcha

nemá v okolních náboženství příbuzného. Zato má supí zobák a pařáty, hady ve vlasech, kolem nohou, paží a v sevřených rukou, koňské uši a netopýří křídla.Vanth

je bohyně smrti. I ona užívá velká křídla, tělo má naštěstí lidské. V ruce drží klíč a tváří se přísně, neboť představuje nevyhnutelnost osudu.

Výčet etruských démonů jí ani zdaleka nekončí, podsvětí je plné nejrůznějších zjevení: Trítónů. Tifónů a Scill, fúrií Nathum, v popisu tu ovšem končí mé nerozsáhlé prameny, pročež končím i já.

(24.7.2002)

Aithér

Řecká bohyně noci Nyx měla celou řadu dětí, kromě nepříliš vážně míněného patrona hlupáků Móma spoustu slavných postav řecké mytologie: podsvětního převozníka Charóna, bohyni pomsty Nemesidu, Thanata a Hypna. Také potomky méně známé, byť z jistého hlediska zásadní. Dva z nich patřili světlu, i když u jejich zrodu stála samá temnota, jejich otcem byl totiž bůh věčné tmy Erebos.

Aithér představuje jasné světlo a jeho jméno znáte dobře z pozdějšího přepisu éter. Což předtím, než zůstalo názvem chemikálie, označovalo vzduch a také neviditelnou matérii, která vyplňuje prostor bohů a hvězd.

Jeho sestra Hémerá personifikovala jasný den, poté den vůbec, a ještě později splynula se známější bohyní ranních červánků Éóiou.

(19.8.2006)

Aitu

Objevují se v Polynésii, a to v podobě zvířat či rostlin. Patří ovšem do rodiny, jde o duše předků, které, jak se stalo v širém světě zvykem, dohlížejí na potomky. Na Markézách se jim říká atua, žijí ve stromech a létají jako ptáci.

(14.11.2004)

Aitvaras

Černá kočka nebo černý kohout v domě, to přece už známe. Ale tady nejde o čarodějčin domek, jemuž se všichni obloukem vyhýbají a plíží se pro magickou podporu pěkně odzadu. Jsme v obyčejné litevské domácnosti a černý tvor za kamny je příbuzný českého plivníka nebo maďarského liderce, černého kuřete, přinášejícího do domu tu nějakou tu hotovost, tu něco naturálií.

Příbuzenské vztahy se prozradí ještě lépe, když seznáte, že tahle shánčlivá potvůrka nejedná nijak altruisticky, ale vyžaduje odměnu ve výši jedné lidské duše. Ani původ majetku nabytého aitvarasovým přičiněním není zrovna chvályhodný; jak už to u podobných démonků bývá, okrádá jiné lidi.

(20.11.2005)

Aker

V pyramidálním Egyptě zastával Aker důležitou funkci. Kromě toho, že byl bohem země (a tím i mrtvých), střežil také oblast mezi západním a východním obzorem. Čili podsvětí. Coby boží strážní služba měl v referátu ještě bránu, kterou do této části všehomíra vstupovali po smrti faraoni, a aby se nenudil, nebo aby pracoval na plný úvazek, provázel noc, co noc loď slunečního boha Rea při plavbě nebezpečnými podsvětními vodami.

Na původních obrázcích ho můžete spatřit v podobě dvou odvrácených lvů, z nichž jeden hledí k východu a druhý, jak jinak, na stranu západní (měli představovat Včerejšek a Dnešek).

(18.10.2009)Akhlut

Na souši se tenhle eskymácký démon objevuje v podobě vlka, ale když budete sledovat jeho stopy ve sněhu a ty zamíří k moři, tak vězte že kosatky, které se prohání nedaleko ve vlnách, jsou Akhlutovou vodní formou. Je to potvora zlá a nebezpečná, takže když se budete toulat po aljašském pobřeží, tak pozor.

(22.10.2005)

Akkorokamui

Tahle obrovská, sto metrů dlouhá chobotnice červené barvy pochází ze severu Japonska (tedy z moří kolem něho) a z pověstí Ainů, původních, dnes už nepočetných obyvatel Japonska.

(13.7.2009)

Albert Liddy

Pověstný Fantom pařížské Opery má celou řadu příbuzných. Kromě mého oblíbeného Fantoma operety (kterýžto byl postavy definitivně hmotné a působil na stránkách báječného knížky Eduarda Fikera) je k nalezení třeba novozélandský fantom Opery wellingtonské. Stal se jím roku 1913 stavitel Albert Liddy.

Důvod, proč spáchal sebevraždu a proč začal strašit je také odvěký – kritika jeho díla. Tu neunesl. Dal si pak záležet, aby se nevyplatila ani po jeho smrti. Ten, kdo v budově tuto znevažoval, mohl si být jist, že se mu může přihodit něco ošklivého. Za ředitelování Pata Shieldse, který odešel do penze v roce 1990, se tak, podle jeho slov, stalo třikrát. Pokaždé na stejném místě. Takže při návštěvě wellingtonské Opery pozor na ústa.

(8.8.2004)

Alerion

Na celém světě žije, jak připomínají středověké Bestiáře, vždy pouze jediný pár alerionů. Jsou orlům podobní, jen o trochu větší, barvy ohně a s křídly ostrými jako čepele. Jako mnoho tvorů své doby je lze nalézt v Indii, kde neobvyklé tvory nacházeli už staří Řekové. Zmíněný alerionův (avalerionův) koloběh života připomíná – ne náhodou – cyklus fénixe: po šedesáti letech života naklade samice dvě vejce, šedesát dní na nich sedí a když se malí alerionové vyklubou, staří se seberou a v doprovodu ostatních ptáků odletí daleko na moře, kde se utopí. Opeření poddaní se vrátí k hnízdu a dohlížejí na mláďata do té doby, než se tato naučí létat.

(6.6.2010)

Alinnak

Zatímco u většiny Inuitů vládne divokým zvířatům Sedna, na Aljašce se této pocty dostalo Muži-Měsíci Alinnakovi. Za tím účelem vlastní obrovskou káď plnou velryb a tuleňů a nespočetná stáda jelenů karibú, která pobíhají uvnitř jeho iglú.

Jako hlavnímu bohovi náleží Alinnakovi jarní rituál, kdy ženy ve svých příbytcích volají na stoupající Měsíc a zvedají k němu šamanem posvěcené nádoby s vodou. Pokud je oběť přijata, upustí do vody figurky velryb a promění je tak v amulety.

Alinnakova cesta na oblohu a mezi božstva začala neodolatelnou touhou po vlastní sestře. Jedné noci se skutečně incestu dopustil, ale když na to jeho sestra přišla, vytrhla si srdce a utekla. Alinnak ji pronásledoval, motal se ve sněhu a bloudil ve tmě. Když pronásledovaná dívka uprchla na nebe, následoval ji – ona se proměnila ve Slunce a on v Měsíc. A v téhle podobě ji pronásleduje dodnes, Dostihne ji při jen při zatmění.

(11.6.2006)

Al-mi'raj

Jednou z mých nejoblíbenějších knih raného dětství byly Erbenovy pohádky – a to především pro ilustrace Artuše Scheinera, nad nimiž se dala vyprávět celá řada Erbenem nikdy nenapsaných příběhů. Jeden z obrázků ukazoval jednorožce, ovšem nikoliv v oné subtilní jemné bílé nádheře, jak ho dnes představují malíři či filmoví tvůrci. Byl to pořádný kus valacha s nebezpečným rohem, který by naivní pannu, hodlající využít známé metody k odchytu, nejspíš ušlapal.

Al-mi'raj je z podobného vrhu. Jeden roh má, to ano, barvy černé, jenže tělem připomíná spíše žlutého králíka. Ale pozor, králíka, který je opravdu divoký a masožravý.

Žije na tajuplném ostrově kdesi v Indickém oceánu, jak tvrdí arabští básníci. Jeho jméno se někdy stahuje na mi'raj, což je také pojmenování druhé části Mohamedovy cesty – té na nebesa.

(14.1.2007)Aluberi

Je sice nejvyšší bytostí (aspoň pro Arawaky od řeky Orinoko), lidstvo ovšem nestvořil, o to se postarala dvojice jeho pomocníků. Kururumany zkonstruoval muže, Kulimina ženy. První zmíněný ke svému dílu nemá zrovna kladný vztah – podle jeho mínění se lidé nepovedli, takže vymyslel i smrt. Vypomohl si ověřeným způsobem, morovými nákazami, k jejichž šíření dal dohromady moskyty, blechy, hady a podobnou havěť.

Samotnému Aluberimu jsou lidé naprosto volní a je proto zbytečné se na něho s čímkoliv obracet.

(15.5.2011)

Alyp Chara Aat Mogojdoon

Česky se dotyčný jakutský abaasy jmenoval Černý čaroděj, vznešený drak. Minulý čas je správný, protože tenhle z oceli vyrobený lidožravý obr patří do příběhu válečníka Njurguna Bootura, a jak už to chodí, nedostal se za jeho poslední stránku. Hrdinovi sice při likvidaci nebezpečného škůdce musel vypomoci obří švagr Chaan Ďargystaj, ale vzhledem k protivníkovi to rozhodně nebylo nefér.

Jak už bylo řečeno, byl obr z kovu. Zmínka o materiálu má své opodstatnění, ale než ho zmíním, ještě něco popisu, protože Alyp Chara Aat Mogojdoon rozhodně nebyl tuctového vzhledu. Posuďte sami: Tři hlavy, každá vybavená jedním okem a ostrými zuby, šest párů končetin. Shora dolů orlí pařáty, meče, sekery, kopí, medvědí tlapy, losí (býčí) kopyta. S takhle vybaveným protivníkem to jistě nebylo jednoduché, oba přátelé si ale poradili. Na první pohled by to připomínalo Héraklovu spolupráci s Ioláem při likvidaci lernské hydry, kdy hrdina sekal hlavy a pomocník pahýly upaloval, aby se neregenerovaly, ale jakutští obludobijci to přece jen měli jednodušší. Každou dekapitací obra totiž ochrnuly dva páry nebezpečných končetin. Bezhlavý trup nakonec skončil v bažině, kde zrezivěl.

(12.12.2010)Amaltheia

Nejznámějším zvířetem řeckých mýtů je bezesporu (pomineme-li tvory, s nimiž se pracovně setkal Héraklés) božská koza Amaltheia.

Jejím úkolem byla produkce mléka pro mimino, ukryté na Krétě zoufalou matkou před nepřejícím otcem. Nemluvně se jmenovalo Zeus, matka Rheia, otec Kronos. A Amaltheia měla zajistit, aby se dítě dožilo věku, kdy si to se svým krkavčím rodičem bude moci vyřídit. Úkol splnila, což by pro účely Bestiáře stačilo. Co to povídám, nestačilo, protože takových zvířat jsou mýty plné, od psů, koček, přes koně až po ptáky, a třeba i blechy. A tohle zvíře ani nemluví, o nějaké kouzelné moci či nepřirozeném původu nemluvě.

Kdybych si chtěl jen vynadat, ani bych se předchozí větou neunavoval, takže je vám jasné, že přijde něco dalšího.

Nejprve o budoucnosti.

Když Zeus vyrostl a stal se nejvyšším bohem, daroval své kojné zlatého hlídacího psa, který na Amaltheiu dával pozor, než zemřela a byla zpracována: její obraz se dostal na oblohu coby souhvězdí Kozoroha, z kůže si Zeus udělal aigidu a jeden roh věnoval bohyni Týché, aby jí sloužil jako pověstný Roh hojnosti, nevysychající pramen nápojů a jídla. Ten sice bývá někdy přisuzován říčnímu Achelóovi, ale pro dnešek uvěříme verzi amaltheiské.

Za druhé přítomnost (myšlena léta Amaltheiny aktivní služby).

Spousta věcí není tak jednoduchá, jak z dálky vypadá. Podle některých pramenů nebyla Amaltheia koza, ale oreáda a majitelka kojné kozy. A navíc – opět jsme v hadím propletenci řeckých pověstí – někdy i matkou obou chův, Ádrasteie a Ídy.

I když proměnu ze zvířete na vílu provedli autoři pozdější doby, nebyla to naprostá novinka a revoluce v pohledu na raná Diova léta. Protože Amaltheia nebývala kozou od nepaměti.

Na závěr tedy do minulosti, pro změnu z našeho pohledu.

Když tedy Amaltheia, jak jsme právě zjistili, nebyla pouhým čtvernožcem, pak se o malého Dia staraly tři ženy. A kde jsou tři ženy, zavání to Velkou bohyní. V ní Ádrasteia představovala stařenu, Ída matku a Amaltheia byla pannou. A takhle to pravděpodobně vypadalo na úplném počátku, kdy civilizace východního Středomoří byla opravdu prastará a tvořily ji světy ne větší než náš ostrov či tohle údolí.

(22.4.2007)

Amam

V Oceánii mezi Kiribati a atolem Milli v Marshallových ostrovech žije velký černý had. Opravdu velký. Když díky mizerné navigaci zabloudíte v těch místech na moři, říká se, že jste se dostali do Amamových útrob. Ne, že byste na to hned přišli, dokud si nevšimnete, že v té tmě nejsou vidět žádné hvězdy a slyšet moře. Po několika dnech zemřete žízní, pokud ovšem nenajdete ptáka jménem Lokto. Jedině ten vám může ukázat cestu ven, k místu, kde jste se do hada dostali.

(21. 3. 2004)

Amarirové

Pygmejové (coby africký národ, a nikoliv nadpřirozená rasa) i Sanové (tedy Křováci) měli společné předky. Což s trochou benevolence potvrzují i antropologové, co však patří do nákupního košíku mytologů je tvrzení, že se tito předchůdci jmenovali Amarirové a byli to obři zlatých očí a červené pleti, žijící, jak jinak, na počátku historie. Rozdíly v barvě kůže jsou mimochodem téměř běžnou součástí mnoha afrických mýtů a červená není tak vzácná, jak by mohla připadat. Sami Křováci totiž nejsou černí, jak by se dalo předpokládat, ale žlutí až do měděna. Ale vraťme se k jejich přerostlým předkům.

Ti se kdysi pustili do boje s dvouhlavými ptáky Kaa-Ula a vzali to pěkně od podlahy. Po stu dní války se totiž země začala potápět. A jako v každé takové legendě, přežili pouze dva z národa Amarirů – Amarada a Odu. Zabydleli se na hřbetě obrovské ryby, začali si říkat rybí lidé, zatímco jejich potomci byli lidé žabí. A po nich už následovali lidé lidští čili Sanové a Pygmejové, trochu to vypadá jako navažský mýtus o původu lidí skrze pět světů, ale to je jen totemistická konvergence.

(29.10.2006)

Amaterasu-Ó-Mi-Kami

Když se japonský bůh Izanagi musel očistit v řece Cukuši, narodil se z jeho levého oka měsíční bůh Cuki-Jomi-No-Mikoto, z nosu bůh moří Susanoo a z pravého sluneční bohyně Amaterasu. Izanagi jí věnoval náhrdelník a nebeská pole, zatímco s mořským bohem ztratil trpělivost, když se Susanoo bez přestání dožadoval návštěvy země stínů a matky Izanami. Místo vlády nad mořem tedy Susanoo dostal padáka.

Předtím, než z nebe odešel, zastavil se u sestry. Amaterasu návštěva zaskočila, měla strach, že jí chce bratr sebrat zemi, proto ho přivítala s lukem v ruce a patnácti sty šípy v toulci. Ale Susanoo měl v plánu něco jiného. Sliboval, že do nebeské říše nikdy nevstoupí jako dobyvatel, na oplátku požadoval milostný vztah. Jako svatební dar přinesl meč, který bohyně snědla, stejně jako on její dary, čímž vzniklo množství nižších bohů.

Potom skutečně odešel. Jenže nebyl pryč dlouho, za nějaký čas se na nebe vrátil, tentokrát s jinými úmysly. Poničil tamní rýžová pole, znečistil Amaterasin palác a zabil jednoho z posvátných koní, kterého staženého z kůže hodil do místnosti, v níž bohyně se svými družkami tkala na stavu. Amaterasu to pochopitelně rozlítilo, místo boje se ale nesmírně urazila a odešla ze světa. Ukryla se v jeskyni, což znamenalo, že nebe přišlo o světlo. Ve věčné noci se bohům nelíbilo, navíc vyschla nebeská řeka a situace začala být opravdu vážná.

Jak ale dostat Amaterasu z jeskyně?

Nejprve to zkusili zpěvem nočních ptáků, poté s lákadly kvalitních látek, zrcadel a šperků, nalíčenými před vchodem. Ani na to bohyně neskočila. Nakonec jedna z bohyň, Ame-no-Uzume-no-Mikoto, zatančila tanec plodnosti. Nahá, což shromáždění mužští bohové ocenili nadšenými výkřiky. Amaterasu zvědavě vykoukla z jeskyně a v tu chvíli ji někdo nastrčil zrcadlo.

Když se sluneční bohyně spatřila, usoudila, že tak krásnou tvář přece nemůže skrývat a přestala trucovat.

Život v nebi se vrátil do starých kolejí, přibyla k němu i každoroční slavnost návratu Slunce z temnot, kterou později převzali i lidé.

(9.9.2007)Amemait

Požíračku, (dalšími přepisy Ammit, Ammut či Amamet) poskládali staří Egypťané z částí tří nebezpečných zvířat: krokodýla, lva a hrocha. Byla k ruce bohyni Ma'at, soudící nově příchozí do záhrobí. Ta vážila srdce čerstvých nebožtíků – pokud neobstálo proti symbolickému pštrosímu peru, Amamet ho zhltla a jeho majitel neměl šanci na posmrtný, respektive další život.

(25.7.2011)

Ame-no-Uzume-no-Mikoto

O to, aby se zástupkyně japonského slunce Amaterasu, když uražena utekla i se svým životadárným světlem do jeskyně, vykoukla ven, mrkla do nastrčeného zrcadla a usoudila, že by o svou krásu přece jen neměla svět nadobro připravit, se zasloužila Ame-no-Uzume-no-Mikoto. Ta má v šintoismu význam pro tanečníky, a tanec byl také tím, co před jeskyní použila. Nepředpokládala ovšem, že sluneční bohyně bude nenápadně nahlížet klíčovou dírkou, to ne. Šla na věc chytřeji. Své představení si odbyla v rouše Evině, což by sice nijak neohromilo Amaterasu, zato naprosto přesně zapůsobilo na shromážděné bohy mužského pohlaví. Projevovali se natolik hlasitě, že zvědavá Sluneční dáma proti svému původnímu přesvědčení přece jen vykoukla ven.

A podívala se do připraveného zrcadla.

(13.6.2010)Amfitríté

Legitimní Poseidonova manželka se nejprve svému nápadníku náležitě vyhýbala, utekla před ním až k Atlantovi. Poseidón na rozdíl od svých bratrů, kteří si manželky obstarali ověřeným pravěkým stylem proti jejich vůli, nepoužil ani lsti ani násilí. Zkusil to po dobrém a poslal ke své vyvolené dohazovače. Jistý Delfín, jenž se později pro svou výmluvnost dostal mezi souhvězdí, nelehký úkol Kecala zvládl, a Amfitríté názor na náladového Olympana nakonec přece jen změnila.

Těžko říci, proč vlastně boha moří odmítala. Někdo tvrdí, že se jí ošklivil, jiný, že byl pro ni příliš vysokým bohem. Ví se také, že před Amfitrítou se Poseidon dvořil její sestře Thetidě. Že by právě v tom byl kámen úrazu a příčina prvního odmítnutí Thetis se nestala královnou moří jen pro nepříjemnou věštbu, podle níž se její synové stanou slavnějšími než jejich otcové.

Stejně jako Héra, i Amfitríté měla co dělat, aby manžela uhlídala. Sama se stala matkou třech Poseidonových dětí – Tritóna, Rhody a Benthesikymy.

(6.9.2002)

Amfisbaina

Lucanus ji přiřadil mezi libyjské hady, stejně jako baziliška. Podle starých Řeků měla dvě hlavy, každou na jednom konci těla, její jméno lze pak přeložit jako V obě strany kráčející. Říkalo se jí i Matka mravenců, což zní velmi ironicky, neboť se mravenci živila.

Stejně jako mnoho dračích i hadích monster, dostalo se i amfisbaině cti být kmotrou živočichům nemýtickým – v jejím případě dokonce celé čeledi Amphisbaenidae (česky Kroužkovcovití), zahrnující kolem stovky druhů žížalám podobných tropických ještěrek. Popsal je už zakladatel biologické systematiky Carl Linné v osmnáctém století.

(16.7. 2001)

Amihan

Filipínci věří, že pták jménem Amihan byl prvním stvořením všehomíra (vedle bohů, pochopitelně). Když jednou uslyšel z bambusového stébla volání, neváhal a bambus rozštípl. Z něho pak vyšli první lidé.

Amihan dneška je chladný severovýchodní vítr, převládající od října do května.

(28.6.2010)

Amitiel

Anděl pravdy. Jeho znamení se objevuje na amuletech, anděl sám ale pravděpodobně není k zastižení na žádné z uvedených adres. Když se Bůh rozhodl stvořit člověka, byl totiž proti. Ne jediný, ale coby exemplární případ pro všechny reptaly a kverulanty (v původní legendě byl nepojmenovaný) zmizel v plamenech, stejně jako stejně smýšlející Anděl míru. Nepřísluší mi soudit Boží rozhodnutí, ale rozhlédnu-li se kolem sebe, zdá se, jako by to o něčem vypovídalo.

(23.1.2011)

Anáhitá

Ve staré Persii ji uctívali jako bohyni plodnosti a patronku žen. Spojovali si ji s jezery a řekami a někdy tvrdili, že je partnerkou boha Mithry. Jednotvárné její poslání nebylo, protože mimo výše uvedené se ještě věnovala mnohem nebezpečnější profesi bohyně války. Což naznačuje, že se pod make-upem skrývá tvář někdejší Velké bohyně.

Její jméno znamená Neposkvrněná, a její další známé oslovení je kupříkladu Ardvi Sur. Sochy a obrazy jí ukazují jako pannu ve zlatém plášti, s diamantovou korunou, tu a tam i se džbánem na vodu, jako zasvěcená zvířata ji provází holubice a páv.

Největšího vrcholu dosáhl její kult za vlády krále Artaxerxese, kdy vyrostla celá řada Anáhitiných chrámů. Z dnešního pohledu to byly svatostánky opravdu zajímavé, protože podobně jako u jejích mezopotámských příbuzných bohyň, byly Anáhitiny kněžky prostitutkami.

(11.9.2005)

Anakhai

Tenhle burjatský démon má jediné, kočičí, oko a občas metamorfuje ve zvíře. Straší děti, původem je duší ženskou.

(22.6.2003)

Ananse

Pavouci obvykle nepatří mezi nejoblíbenější tvory, dokonce ani v legendách, které často tolerují nejrůznější zjevy. Jenže osm chlupatých noh je osm chlupatých noh, a pohled přes zvětšovací sklo taky na klidu nepřidá. Přesto existují výjimky, kupříkladu ašantský božský pavouk Ananse.

Jeho nejdůležitějším počinem bylo spředení vlákna a utkání prvního člověka, kterého následně nebeský bůh Ňame oživil. Za pomoci stejného výrobního postupu pak ti dva stvořili celou první generaci nových obyvatel země, dál už množení pokračovalo běžným způsobem. A pavouk se stal lidským idolem, aby nikdo nezapomněl, že se díky jeho nebeskému příbuznému člověk objevil na světě.

Samotný Ananse pak působil v roli poslíčka, ve funkci, kterou jinde v Africe mnohdy zastává chameleon. Nosil do nebes přání a stížnosti, ale díky svých schopnostem se neomezoval jen na to; když si kupříkladu lidé stěžovali, že si jen těžko mohou odpočinout od práce, když neexistují časové hranice, pustil se boží pavouk do díla a utkal den, noc a nebeská tělesa. Nahoře se to příliš nelíbilo, ale dělení dne už bylo na světě a lidé si mohli odpočinout. Jenže byli (a jsou) to lidé. Takže další zpráva, kterou Ananse nesl bohům, byla stížnost na to, že v noci je tma, ve dne zima. Že slunce, které proti chladu stvořil spálilo zemi, že následné ochlazující deště způsobily potopy (proto jako dodatečné stvořitelské práce vznikla jezera a řeky, aby se voda měla kde shromáždit). A teplý vítr, který měl po povodních vysušit zemi, byl příliš teplý...

Těžko říci, jestli Ananse tlumočil věčné lidské nářky neutrálním tónem nebo se potají bavil božím zoufalstvím nad dalšími a dalšími požadavky, jisté je, že od doby, kdy se stal zetěm Nejvyššího boha, protože se mu podařilo svést jeho dceru, si troufal čím dál tím víc, až nakonec dostal padáka. Vlastně zlatý padák, protože byl odejit do funkce prvního krále lidí.

Jeho vláda přinesla mnoho novinek, zvláště v oblasti agronomické, Ananse naučil své poddané zavlažovat pole a kypřit půdu, sít obilí, předal jim vynález motyky. A zajistil tak kladný vztah Ašantů k oněm jistě zajímavým, přesto pro nás ne zrovna vábným osminohým potvůrkám.

(31.8.2008)

Andělé

Dostalo se mi kdysi výtky, že za dlouhých osm let sepisování Bestiáře se na jeho stránkách objevila celá řada démonů, zatímco anděl ani jeden. Uznal jsem ji. A napravil, co jsem zanedbal.

Nebylo to zanedbání neúmyslné.

Z hlediska těchto textů patří totiž andělé k oné obtížnější skupině nadpřirozených bytostí, k těm obecným, nebo obecně známým. Ani ti, ani oni se nedají odbýt několika řádky a předstírat, že téma bylo vyčerpáno. Berte tedy, prosím, i tento text jen jako stručné (až příliš) seznámení s něčím, co jiní jinde zpracovali mnohem lépe.

Ale začněme od začátku, v tomto případě jménem a základní představou o jeho nositeli.

Slovo Anděl, jak známo, pochází z řeckého angelos, posel. Vyjadřuje tak oblíbenou a známou představu o Božích poslech čili prostřednících mezi Ním a námi. Tak jednoduché to samozřejmě není, což dokazuje fakt, že nejběžnějším zástupcem svého druhu je anděl strážný, duchovní průvodce, kterého Bůh přidělí každému člověku při jeho narození; tato představa koresponduje s odvěkou a všechny kultury zasahující vírou ve dvojníky. Populárními se stali i cherubíni, strážci Edenu s ohnivými meči, archandělé (které si laikové mnohdy spojují nebo pletou se serafíny).

Stejně jednoduchá je i základní představa o vzhledu.

V křesťanské tradici, respektive v lidovém povědomí, je anděl opatřen postavou lidského vzhledu, vybavenou labutími křídly. Drželi se jí i umělci, zobrazující je povětšinou právě v téhle podobě, s ohledem na přání zákazníka či očekávání veřejnosti.

Skutečnost je samozřejmě mnohem složitější.

Anděly v podobě (tentokrát myšleno přeneseně) jak je chápeme dnes, nalezneme už ve Starém zákoně. Je možné, že šlo o adaptovaná mezopotámská božstva, v každém případě se objevují jako Malachim, Poslové, což koresponduje s už uvedenou představou, ale také jako Synové boží (Bnej Elohim). V téhle roli nejde o obvykle kladné bytosti, kámen úrazů popisuje například kniha Genesis:

Že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali. Pročež řekl Hospodin: Nebude se nesnaditi duch můj s člověkem na věky, proto že také tělo jest, a bude dnů jeho sto a dvadceti let. Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.

Genesis, 6

Ano, andělé se stali jednou z příčin potopy. Jejich základní vlastností je totiž svobodná vůle, což dokazuje i známý rozkol v jejich řadách, kdy (menší) část z nich, podle známější verze vedená serafem Luciferem, podle starší Azazelem, se postavila proti Bohu. Což už je jiná historie.

Ani andělský vzhled tak trochu nekoresponduje s obecným povědomím. Podle oficiálních autorit jsou totiž andělé nehmotní, tvar na sebe berou jen výjimečně, pokud musejí jednat s lidmi. Existují ovšem i andělé vzhledu okřídlených hadů (draků), s více páry křídel, andělé podobní monstrům, bytosti z čistého ohně … Protřelý čtenář webových stránek už tušil, co na tomto místě v budoucnu následovalo. Místo pro odkazy na konkrétní jedince či skupiny. Zaskočený čtenář této knihy se musí spokojit s rejstříkem a vyhledáváním.

(25.5.2008)

Andělské kůry

Stejně jako je tomu u jiných podobných entit či obecných skupin nadpřirozených bytostí, mají andělé svou hierarchii. Respektive několik systémů.

Pro tento případ, jiné mohou následovat v budoucnu, se přidržím křesťanské katolické angelologie. Ta člení anděly do kůrů, obývajících příslušné nebeské sféry. Sféry jsou tři, ke každé tedy patří tři řekněme andělské rody. V té první hledejte Serafíny, Cherubíny a Trůny. Druhou představují Panstva, Síly a Mocnosti, zatímco třetí sféře přináleží Knížectva, Archandělé a Andělé. Dnes si je ve stručnosti představíme.

Serafové

Patří k těm nejvýše postaveným, střeží Boží trůn a nepřetržitě přitom zpěvem chválí Pána. Jsou vytvořeni z čistého světla, mívají tři páry křídel. Nejznámější z andělů náleží právě k nim: Gabriel, Michael, Metatron, k serafům patřil i Lucifer (což ostatně prozrazuje i jeho jméno).

Cherubové

Vzhled cherubů připomíná legendární monstra. I když je umělci často zobrazovali v podobě dětí, biblické prameny hovoří jinak: o kombinaci lidských a zvířecích znaků. Jak praví Ezekiel:

Čtyři tváři mělo každé. Tvář první tvář cherubínová, tvář pak druhá tvář člověčí, a třetí tvář lvová, čtvrtá pak tvář orličí. I zdvihli se cherubínové. To jsou ta zvířata, kteráž jsem viděl u řeky Chebar.

Ezekiel, 10:14-15

Stojí u Božího trůnu jako poradci a stráže, někdy se říká, že nepatří k andělům, ale k bytostem, postaveným ještě výše než oni. Vyzbrojeni plamennými meči také strážili Eden, respektive cestu ke Stromu vědění dobrého i zlého; jak víme, neuhlídali ji.

Trůny (někdy též Kola, hebrejsky Ofanim)

Pokud se některý z andělských řádů nejvíce vzdaluje obvyklé představě o humanoidních bytostech s křídly, pak jsou to právě Trůny. Vypadají totiž jako kola, posetá po obvodu očima, bývají spojovány s Božím trůnem a představují Boží spravedlnost.

Panstva

U této skupiny se naopak předpokládá obvyklý vzhled krásných lidských bytostí s labutími křídly, ačkoliv je vysoce nepravděpodobné, že by se kdy někdo z nich zjevil lidem. Jejich úkolem je totiž řízení činností nižších andělských sort.

Síly

Nacházejí se za Trůny a v první řadě se starají o to, aby se nebeské sféry pohybovaly v náležité harmonii.

Mocnosti

Ztělesněné Svědomí a určitá forma nebeské Akademie věd; teologové, filozofové, politologové a političtí plánovači. Také nebeské ozbrojené síly, jedna z verzí uvádí, že Mocnosti jsou jediným andělským řádem, který byl stvořen po známé roztržce a pádu nespokojených do pekel. Jiná naopak tvrdí, že Satan býval původně hlavou Mocností; i téhle variantě lze uvěřit.

Knížectva

Našemu světu mají předávat Boží požehnání, dohlížet na lidstvo, inspirovat umělce a vědce. Také provádět úkoly, vzešlé od Mocností. Jejich atributem je koruna na hlavě a žezlo v ruce.

Archandělé

První mezi anděli, už tenhle termín prozrazuje vše. I když se často uvádí několik jmen, v Novém zákoně jsou za archanděly vysloveně označeni pouze Michael a Gabriel (u něhož to ovšem není jisté). Ostatní, k nimž se vrátím někdy příště, protože patří k další hierarchii, vzešli z pozdějších pramenů a studií. Takový Rafael je kupříkladu archandělem pro katolíky a pravoslavné, zatímco u protestantských církví jen výjimečně. Přesto se tradice ustálila na sedmi nejvyšších a nejbližších Bohu, ochránců zemí a národů, těch, kteří spatřili Tvář boží, a proto žijí v dokonalé rovnováze (v pravoslaví se ovšem hovoří o tisících archandělů, z nichž je sedm známo jménem).

Andělé

Poslední sortou jsou pak běžní andělé, boží poslové, obvyklý plebs nižších mytologických bytostí. S mnoha rozličnými funkcemi, s mnoha kontakty s lidským světem. Prostě andělé, jak si je představujeme v běžném životě.

A to by bylo pro tuto chvíli vše. Stručně, možná trochu chaoticky, však jsem si také nechal v záloze původní biblická jména andělských tříd, abych se k nim mohl někdy v budoucnu vrátit.

(1.6.2008)

Andělé týdne

Tohle povídání se bude hemžit jmény. Andělskými jmény, respektive jejich nositeli. Společným jmenovatelem jsou pak jednotlivé dny v týdnu, jimž zmínění náleží. Zašel jsem si pro ně do knihy Gustava Samuelsona A Dictionary of Angels: Including the Fallen Angels z roku 1967. A předkládám je tak, jak jsem je objevil, bez ohledu na angelologii protestantskou či katolickou. Prostě jen jména, jasné? Tak dobře, jde o především o záležitost okultní.

Podle současných zvyků začnu pondělím.

A známým jménem, neboť jedním z andělů, příslušných tomuto dni je archanděl Gabriel. Není na to sám, ale další už se takovému postavení a pověsti netěší. Arcan je králem andělů povětří, mezi jeho podřízené patří i další pondělní andělé, Bilet. (Což je zajímavé, protože Bilet (Byleth), je také jedním z padlých andělů a pekelným vévodou), Abuzaha (Abuzohar) a Missabu. Ti se líbí okultistům, zvláště Abuzohar, jenž patří k andělům Měsíce (astronomického objektu).

Úterý. Den druhý (po neděli).

Jeho andělem je v první řadě archanděl Samael. Bytost rozporuplná, anděl smrti, dobrý i zlý. Byl patronem Říma a Ezauovým andělem strážným. Podle některých také otcem Asmodea (matkou pak první Adamova žena Lilít). Druhým z úterních archandělů je Camael, jenž měl velet eskortě, vyprovázející Adama a Evu z ráje. Pro okultisty na sebe bere podobu leoparda. Dalším vyvolávaným úterním andělem je Satael (náležící planetě Mars). Stejnému dnu i nebeskému tělesu patří Amabiel, spojovaný s lidskou sexualitou, Friagne, vyvolávaný z východní světové strany, Carmax, Arragon a Hyniel, vyvolávaný ze strany severní, spojovaný ovšem s východním větrem.

Středa

Tomuto dni předsedá především archanděl Rafael. Také anděl Merkuru Miel a Serafiel, známý z apokryfu Kniha Enochova, kde je popisován jako jeden z osmi soudců, velký jako sedm nebes, s tváří andělskou a tělem orlím. Občas ovšem bývá patronem dne předcházejícího, tedy úterý.

Čtvrtek.

Okultisté mají v hledáčku pro tento den především Castiela. Také Assasiela, náležícího planetě Jupiter, a Sachiela. Ten patří k cherubínům, kromě zmíněného dne je také andělem dobročinnosti a bohatství a astrologického znamení Střelce. Paracelsus pro tento den počítal ještě se Zacharielem. To už je jméno známější, tím pádem bohužel i obtěžkané různými výklady. Obecně je známý coby dárce dobré paměti, jako Zerachiel je hlavou andělů, dohlížejících na smrtelníky a ochráncem dětí, zvláště těch, jejichž rodiče jsou hříšní.

Pátek.

Hlavou andělů, střežících pátek je Anael (jinak též Haniel), patřící planetě Venuši. Kdysi byl pověřen důležitým úkolem – chránil Marii v čase jejího těhotenství. Anafiel byl pro změnu tím andělem, který dopravil na nebesa první astronauta Enocha, zatímco Rachiel je v kabale spojován se sexualitou (pátek v jiných náboženských systémech patří Freye (možná) či Venuši, bohyním lásky). A ještě je tu Sachiel, zmiňovaný ovšem i u dne předcházejícího.

Sobota.

Nad sobotou vládne Cassiel. Kníže Sedmých nebes, anděl Saturnu a severní světové strany. Anděl slz, odloučení a klidu. Také Machatan, a Uriel, o němž už tu kdysi byla řeč. Paracelsus dává sobotě ještě Orifiela, jednoho z Trůnů, chránícího poutníky na cestách divočinou.

Neděle, den výjimečný.

Hlavní personou neděle je archanděl Michael. Zároveň má svého anděla každá hodina tohoto dne: První náleží již zmíněnému, druhá Anaelovi, třetí Rafaelovi, o čtvrtou pečuje Gabriel, páté se věnuje Cassiel, k šesté se hlásí Sachiel, následující spravuje Samael, po němž znovu nastupuje Michael, následován v hodině deváté Anaelem, k desáté patří Rafael, k jedenácté Gabriel a konečně poslední, dvanáctou, stráží Cassiel. Tedy jména už známá.

(5.12.2010)

Andvari

Když se trpaslíku Oinnovi (ne, není to ten z Hobita) narodil syn Andvari, nebyly severské sudičky – norny – zrovna ve formě. Nejen, že měl čerstvě zrozený trpaslík žít ve vodě, on měl být dokonce rybou. A o jeho budoucnosti raději sudičky taktně pomlčely, kdo by chtěl slyšet, že jeho potomka budou okrádat sami bohové.

Což se později skutečně stalo. Germánští bohové považovali diplomacii za orientální království, a když jim jednou chyběla patřičná hotovost, za niž by se vykoupili z průšvihu, do něhož se dostali (totiž vraždy Hreidmarova syna Otra), poslali původce toho problému Lokiho právě za Andvarim, neboť, jak známo, trpaslíci bývají pěkně zazobaní. Pochopitelně si nechtěli půjčit, ani bezúročně. Bohyně moře Rán dala Lokimu kouzelnou síť, Loki se vypravil k jezeru, v němž se trpaslík v momentálně rybí podobě vyskytoval, rozhodil sítě a Andvariho vytáhl. Načež mu sdělil obvyklý a jednoduchý požadavek: Peníze nebo život.

Trpaslík dlouho nepřemýšlel, přesto v tváří tvář smrti zachoval rozvahu a pokusil se v podpaždí ukrýt aspoň svůj prsten, díky jemuž by své ztracené jmění nabyl znovu. Ale nenasytný Loki mu sebral i ten. Andvarimu zbylo poslední – prsten (a celý poklad) proklel.

Ano, jsme přesně tam, totiž v legendě o Prstenu, ne té literární, ale mnohem starší, v pověstech a legendách o Niflunzích (Nibelunzích).

Nejvyšší bůh Ódin to přežil, protože i když si chtěl prsten ponechat, musel ho vyplatit spolu s ostatním Andvariho zlatem. Hreidmar, takto nový vlastník prstenu, se stal první obětí kletby, a pak už to šlo jeden po druhém. Historie Fafníra, proslaveného draka a Hreidmarova další syna je obecně známá, stejně tak nepřežili další vlastníci trpaslíkova šperku: Régin, samotný Sigurd, Brynhilda nebo Gunnarr.

To už je ale úplně jiný příběh.

(10.4.2005)

Anhangá

Za touto bytostí musíme přes Atlantik do Brazílie, přesněji řečeno k veletoku Amazonce. Anhangá je tamní ochránce přírody, namísto placky Greenpeace má ovšem ohnivé oči a podobu jelena.

(27. 7. 2003)

Ani

Ani je mikronéský výraz pro duši zemřelého, takže by spíš patřil do překladového slovníčku (kdyby tu nějaký byl), jenže to bych nemohl upozornit na specifikum, týkající se tamního podsvětí.

To, že Mikronésané obývají malé ostrovy, rozhodlo o dislokaci ráje a pekla, obojí je dole pod mořským dnem. Na tom není nic zvláštního, ani na faktu, že čistotní domorodci přisoudili svému peklu tu nejšpatnější ze špatných vlastností, totiž neuvěřitelnou špínu. Z našeho pohledu je kuriózní výběr duší pro to či ono místo. Žádné dobré či špatné skutky (dokonce ani neúcta k hygieně) pro vás coby obyvatele mikronéských atolů nemají význam. U brány do ráje, zvaného paset, stojí komise ve složení jeden muž a jedna žena, a každou ani vyzkouší ze zpěvu. Měli jste zaživa hudební sluch? Sláva, nastupujete do pasetu, místa obvyklých věčných radovánek. Krákáte jako vrána? Smůla, nebe pro vás není, míříte do pekla čili pueliku.

Víte co? Pro jistotu se hned teď půjdu přesvědčit, že ta voda nedaleko je stará dobrá Lužnice, a ne Tichý oceán, protože jinak to mám dopředu spočítané.

(25.1.2009)

Ani'tsutsä

Čerokézský původ Plejád je moralistickou povídkou o sedmi klucích, kteří se kdysi dávno raději, než práci na poli věnovali hraní hry, zvané gatayû'stï. Prohání se při ní okrouhlý kámen zahnutou holí, víc o ní nevím, ale obě propriety k ní určené (plus hráči) jsou důležitou součástí příběhu. Matkám zmíněných chlapců totiž došla jednoho dne trpělivost a místo kukuřice předložily synům k obědu ohřáté herní kameny. Každému, prý, plody jeho práce. Což mladé muže velmi rozhořčilo, k lidem v jistém věku je zapotřebí přístup obezřetný, což si lidé, kteří tímto životním obdobím prošli už před dlouhým časem často neuvědomují. Místo toho, aby se aspoň trochu chytli za hlavu a zkoušeně se omluvili... tak dobře, slíbili, že budou práci aspoň předstírat, sebrali se, vypadli ven, postěžovali si jeden druhému a nakonec, v obvyklé pubertální sveřeposti, prohlásili, že když rodičové s nimi nechtějí mít problémy, tak ať s nimi žádné problémy nemají. Nemysleli to nijak pokorně, a navíc svou kletbu doplnili tancem v kruhu – jsme v severní Americe, kde se většina magických i náboženských rituálů odbývala tancem – a vzývali přitom duchy. Ať matky vidí.

Matky viděly, když se po nějakém čase začaly zajímat o to, kdeže to jejich ratolesti jsou. Viděly, jak ještě stále tančí, jenže už to nebyl jen obyčejný tanec, jeho účastníci se začali vznášet a každým obkroužením stoupali výš a výš. Duchové zkrátka nejapnou kletbu vyslyšeli. Jen jednoho syna se jedné z matek podařilo stáhnout k zemi, použila k tomu právě onen zahnutý herní klacek, jenže sotva se chlapec dotkl nohama země, pokračoval uvedeným směrem a země se nad ním zavřela. Zbylých šest odletělo až na oblohu, odkud na Čerokéze dodnes shlíží. Ani sedmý nezůstal zapomenut. Na místo, kde zmizel pod zemí, chodívala jeho matka každý den plakat a pod jejími slzami vypučela z hlíny ratolest, která vyrostla ve vysokou borovici, první svého druhu na světě.

(30.7.2011)

Ankou

je jedním z mnoha strašidel francouzských. Projíždí se po nocích v kočáře, taženém čtyřmi vraníky. Něco vám to připomíná? Ankou vypadá jako... Ankou je... Podívejte se do zrcadla, odmyslete si kůži, šlachy a další ty zbytečnosti. A můžete ho spatřit. Už jste doma? Kostlivců v dopravních prostředcích jezdí mnoho i v Čechách, samozřejmě.

Jejich francouzský druh se ovšem nezabývá pouze nočními projížďkami, a už vůbec nečeká na odvážného mladíka či počestnou pannu, aby se mohl odebrat na zasloužený odpočinek. Má práci. Sbírá duše. Není na to sám, zatímco on se veze, dva podřízení kostlivci, kráčející hezky po svých, dle jeho pokynů nakládají duše do kočáru.

(8.6. 2001)

Anna Perenna

Pro Římany bývala bohyní Nového roku, což by z ní snad činilo vhodného kandidáta pro dnešní kapitolu Bestiáře. Až na nepatrnou drobnost – novoroční oslavy ve starém Římě se konaly patnáctého března. Půl měsíce po narozeninách Martových a tím i půl měsíce po začátku římského roku. Ale protože i náš první leden je v podstatě jen orientační bod, od něhož se kalendář odpichuje k vytrvalostnímu běhu Země po oběžné dráze, není důvod přítomnost této dámy dále obhajovat.

O původu Anny Perenny vedli spory už její uctívači, to ostatně nebývalo v Římě, nasávajícím bohy širokého okolí jako výkonný vysavač, nic zvláštního. Přisuzovali jí následující původy:

Mohla být najádou, pokud by její jméno vycházelo z amnis perennis, věčný proud. Mohla být měsíční bohyní, jestliže se jmenovala po roce (annis). Možná také měla něco společného s Annou, sestrou karthaginské královny Dídó.

Každopádně zasáhla do římských dějin, když ve známých sporech mezi patriciji a plebejci stála na straně těch druhých, které nenechala zemřít hlady.

Co tuto dámu spojuje s dneškem, je obvyklý ráz jejích slavností, odehrávajících se v háji u Flaminiovy silnice. Stejně jako dnes o novoročních oslavách, i tehdy tekl alkohol (konkrétně víno) proudem více než vydatným.

(1.1.2008)

Anthropophagi

Antropofág je lidožravec, stejně jako bakteriofág bakteriožravec a sarkofág tvor masa v potravě nerozlišující. Že první, druhé i třetí můžete potkat i in natura na téhle planetě, není třeba připomínat. I když k návštěvě těch druhých potřebujete mikroskop a těch prvních zaplacený zájezd někam hodně daleko.

Anthropophagi z mýtů ovšem nejsou jen tak nějací cti dbalí papuánští tradicionalisté. Ani jejich potravní specializace není jejich hlavním poznávacím znamením. Tím je vzhled. Jak můžete vyšťourat například četbou starých anglických pověstí, tihle kanibalové totiž nemají hlavu. Všechny potřebné orgány si naštěstí zachovali, oči se přesunuly na ramena, ústa na hruď a mozek do míst ve slušné smíšené společnosti nevyslovovaných.

O britské víře v mandevillské povídačky a o legendách, které se na Ostrovech tradovaly, svědčí i kousek opravdové literatury na závěr.

Tu o bezedných roklích, zprahlých pouštích,

jak lomy rozervaných, nebetyčných

skalách jsem vyprávěl, když na ně došlo,

o kanibalech, o Antropofazích,

co navzájem se jedí, o národech,

jimž roste hlava z podpaždí. To vše,

jak mohla, poslouchala Desdemona

Což je, jak jste jistě poznali, citát ze Shakespearova Othella (pochopitelně v překladu E.A. Saudka).

(1.6.2004)

Antjie Somers

Antjie Somers dnes patří mezi pedagogické bubáky, jejichž služeb využívají rodiče v Kapském městě a jeho okolí. Sběratelům pověstí českých by mohl přijít povědomý. Ne tím, že chodí v ženských šatech, ale dlouhými skoky, k nimž jakoby využíval péra na nohách.

Ano, takhle se přece protektorátní Prahou pohyboval legendární Pérák, tajemný mstitel porobeného českého lidu. Krásný příklad moderního pozitivního mýtu. Škoda jen, že Pérákova legenda je jednak o něco starší a původně nelikvidoval okupanty, ale prostě kradl, a že Antjie navíc nemá kořeny ve střední Evropě, ale nejspíš na Britských ostrovech, které měly svého péráka, Spring Heel Jacka už v době viktoriánské.

Zpátky na jižní polokouli a zpět k načatému popisu Antjie Somerse. K ženským šatům připočtěte paviání tesáky a zaječí pysky, schopnost stát se neviditelným. Přichází v noci a když nejsou rodiče doma, může děti ukrást, ba i zabít (tak pozor!). Po rouškou neviditelnosti někdy hází kameny (opět odkaz do vzdálené Británie a její poltergeisty). Rád vyskakuje na opozdilé noční chodce.

O jeho původu se vedou spory. Na počátku mohli stát dva zbojníci, Antjie Somers a Antjie Winters (vskutku zvláštní příjmení), duch posledního kata holandské kolonie, který oběsil sám sebe, duchologové ani folkloristé v tom nemají jasno. Jedna z variant mi ale umožňuje přidat do sbírky dalšího ducha. Nějaký čas předtím, než se začaly šířit pověsti o Antjie Somersovi, strašilo v těch místech žensky vyhlížející zjevení, nazývané Malá Anetka, tedy Annetjie. A protože se objevovalo především za teplého počasí, dostalo přídomek letní – Somers.

(9.4.2011)

Anup. Známěji Anúbis

Egypťané svému bohu se šakalí hlavou říkali Anup (a sami nevěděli, co to znamená), za hranicemi nilské země se ovšem díky Řekům proslavil jako Anúbis. Variant jeho jména je několik, stejně jako přídomků, z nichž nejznámější jsou Ten, který je na místě balzamování, či Ten nad horami. Byl bohem navýsost váženým, protože měl na starosti klíčové okamžiky posmrtné existence. Od balzamování, přes přivítání zesnulých v neživotě, až k soudu, při němž se vážila nebožtíkova duše, jeho skutky a hříchy, a jemuž předsedal Usíre. Balzamovači nosili při své práci Anupovu masku, protože šakalí bůh byl mistr jejich řemesla.

Podle pověstí byl nemanželským synem Usíra a Nebthet, vychovala ho ovšem zákonná Usírova manželka Eset, kterou také při pátrání po mrtvole zavražděného boha doprovázel a chránil. Je to verze nejmladší a tudíž nejznámější; protože šakalí božstvo je jedním z opravdu starých, mívalo dříve a v různých končinách různé rodiče. Otcem se prohlašovali například takový Ra nebo Sutech, mezi přiznané matky kromě zmíněné Esetiny sestry patří i Bastet nebo Heset. Sám Anup měl jednoho potomka, dceru Kabechet, zobrazovanou v podobě hada či pštrosa, která pomáhala otci při balzamování.

(26.3.2011)

Anxur

Božstvo předřímské, podsvětní. Uctívali ho Volskové, hlavní sídlo měl ve stejnojmenném městě, které leželo někde napůl cesty mezi Římem a Pompejemi. Bohů lační a přizpůsobiví Římané kult převzali a Anxura uctívali jako Jova Anxura, tedy jednu z podob svého hlavního boha. Juppiter Anxur zůstal bytem v eponymním Anxuru, dnes známém pod jménem Terracina, jeho chrám, který byl v tomto městě nalezen, pochází z prvního století před Kristem.

(1.9. 2003)

Anzu

Sumero-akkadský Zu (v Babylonii Anzu) je blízkým příbuzným jihovýchodního větru, v sousedství zvaného Pazuzu. I on byl ztělesněním téhož meteorologického jevu, mnohem známější je ale příběh, v němž se zlostný a mocný pták Anzu stal na Eovu přímluvu osobním strážcem Ellilovým. Jako nápad to nebylo špatné, ovšem výsledek jaksi neodpovídal.

Ellil postavil nového bodyguarda ke dveřím své komnaty, čímž ho vystavil svodům – Anzu si nemohl nevšimnout, že při hygieně odkládá bůh odznaky své moci. Tak dlouho po nich pokukoval, až jednou, když Ellil bral koupel, sebral strážce Tabulky osudů a vypařil se.

Byl to monumentální průšvih, protože nešlo jen o nějaké symboly, ale o božskou moc samu. Což ilustrují monotónní odpovědi bohů, kteří byvše požádáni o zásah proti zloději, všichni odpovídali:

Můj otče, kdože by pospíchal k nepřístupné hoře?

Kdo mezi bohy, syny tvými, je nyní jako Anzu?

Svou rukou se zmocnil Tabulek osudů,

moc Enlila převzal, svrženy jsou řády! *

Takto se vymlouval Ada, Gerra i Ištařin syn Šara, čímž byla zásoba potencionálních hrdinů vyčerpána a bohové nevěděli co dál. Naštěstí na to přišel Ea.

Požádal o pomoc Bélet-ilí, velkou bohyni matku a nechal povolat Ninurtu. Načež vypukl mohutný boj.

Válčit s Anzuem, obdařeným nejen vlastní silou, ale také mocí Tabulek osudů, nebyla hračka. Sedm zlých bouří, které měl Ninurta na své straně, nepomohlo. Ani šípy, byť dobře mířené, protože ty Anzu Tabulkami vychyloval z dráhy. Ninurta se tedy obrátil na Eu s radou o pomoc a dostalo se mu jí, tak logické, že ač to prameny neuvádí, musel bůh nejspíš obrátit oči v sloup a povzdechnout si: Že mě to nenapadlo dřív.

Anzu je přece pták a Eova rada s tím počítá:

Boj ustat nesmí, prosaď svou sílu,

Anzua zklidni, nechť ve střetu s bouří svá křídla složí!

Uchop zbraň, když šípy jsi vystřílel,

křídla mu odřízni, zmrzač ho vpravo i vlevo!

To se můžeme dočíst, v našem případě, jelikož staromezopotámštinou nevládneme, v překladu Bohuslava Hrušky, v tabulkách obyčejně hliněných, neosudových.

Ninurta se pochopitelně podle rady zařídil a Anzua porazil, vrátil odznaky boží moci majiteli a vysloužil si mýtus.

Zbývá poznamenat, že podle jiných verzí byl vítězným bojovníkem s Anzuem bůh Marduk, že jednou se zápas odehrával na vysoké hoře a jindy na poušti, ale to jsou jen lokální diference, jak pravil dr. Wurm k vrcholnému setkání na St. Kildě v Čapkově Továrně na Absolutno.

* HRUŠKA, Blahoslav. Mýty staré Mezopotámie: sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Praha: Odeon, 1977. Živá díla minulosti (Odeon). Stejně tak i citát následující

(2.7.2006)

Ao-nyobo

Japonský démon vzhledu tamní dvorní dámy. Zjevuje se v ruinách starých paláců a lze ji – pokud nejste mladý muž – poznat podle černých zubů a módně vypleněného obočí. Pokud patříte do zmíněné kategorie, pak vám tato nápověda nejspíš nebude k ničemu, protože Ao-nyobo takové požírá.

(29.8.2010)

Apitau

Víra v duchy, obývající stromy, je rozšířená po celém světě. I když v Evropě jsou nejznámější řecké dryády, jejich příbuzné najdete třeba i na Borneu. Tamní Dajakové si před poražením stromu musí usmířit jeho spirituálního obyvatele; vykupují se pastou z rýže, drůbeží krve a vajíček, kterou potřou kmen. Zapáleným ohněm si pak udržují od těla lesního ducha Apitau. Plameny nesmí uhasnout, dokud není práce dokončena, jinak by se Apitau vrátil a dřevorubci by onemocněli.

(18.4.2004)

Apollón

Se svou sestrou Artemidou patřil k oblíbeným Diovým potomkům. Jelikož šlo – opět – o děti nemanželské, nebyl jejich příchod na svět kontrolován kohortou porodníků. Těhotná Titánka Létó, pronásledovaná podvedenou Hérou, dokonce nemohla nalézt místo, kde by porodila; Héra proklela zemi a Létó nesměla porodit na žádné pevné půdě. Teprve bludný ostrov Délos byl tím správným zařízením, a obě děti konečně mohly poprvé zakřičet.

Až k Délu měla Létó v patách Pýthóna, dračí obludu v Héřiných