Těžký boty to vyřešej hned!

By Filip Vávra

History of nationalist skinheads in Prague in late 80s until 1992.

• Language: Čeština
• Publisher: Publishdrive
• Release date: Jul 14, 2017
• ISBN: 9788090687509

Book preview

PŘEDMLUVA

Co dnes víme o subkultuře mládeže, které na začátku devadesátých let jen v Praze propadlo tisíce kluků i holek? Skinheads se v Praze začali objevovat už v druhé polovině 80. let, ale šlo o subkulturu tak malou, že většině lidem splývala s punkovou scénou. Když se krátce po listopadové revoluci v ulicích Prahy najednou objevily stovky skinheads, všichni se divili, kde se to tu vzalo. Novináři se v té době tématu věnovali hodně, ale buď to brali za špatný konec, nebo se bavili se skinheady, kteří jim pořádně neměli co říct. Tvrdé jádro se s novináři nebavilo nikdy, a tak činy a samotná existence skinheadů zůstávaly jen na výkladu neznalých novinářů.

Co dnes víme o začátku kapely Orlík a jejím fungování a vztazích v kapele? Skoro nic. A přitom jde možná o nejprodávanější kapelu v polistopadové éře. Co víme o kapele Braník, která se stala hlasem tvrdého jádra skinheads, a stala se jedinou kapelou v polistopadové éře, která byla za svou tvorbu kolektivně odsouzena? Co víme o brutálním násilí, které v roce 1990 zachvátilo pražské tržnice a nádraží, i ulice, a o kterém se vlastně nikdy nepsalo? Co víme o tom, že nejméně polovina policie dávala skinheadům při jejich akcích v Praze volnou ruku a ráda přimhouřila obě oči, když se něco dělo? Co víme o motivaci kluků a holek, kteří si za tehdy drahé peníze sehnali bundy bombr, boty Dr. Martens a oholili si hlavy?

Tato témata byla vždy tabu. Snažíme se začátek devadesátých let vymazat nebo bagatelizovat. Ale to, co se tehdy dělo, se nedá vymazat, a prázdná místa v historii nejsou vůči nikomu fér.

Tato kniha se do té doby vrací. Po více než 25 letech odkrývá osobní příběhy tehdejších skinheads i jejich dívek, a vypráví o jejich životech v ulicích Prahy na přelomu 80. a 90. let. Aktéři tehdejších událostí jsou nečekaně upřímní. I díky tomu, že jejich tehdejší činy jsou už dávno promlčené, se rozpovídali o věcech, které nebyly nikdy předtím zveřejněny.

Kniha je ale i osobním svědectvím mě jako autora a vypravěče. Ze svého pohledu se snažím čtenáři přiblížit tehdejší dobu a vylíčit mu mou vlastní motivaci, která mě na začátku 90. let vedla k tomu, že jsem si ostříhal hlavu a začal žít nebezpečným životem mladého pražského skinheada.

Berte knihu jako dnes už historický dokument. Především mladí čtenáři díky ni mohou pochopit, jak se nám tehdy žilo v ulicích předlistopadové i polistopadové Prahy a jak pád socialismu a nástup nového zřízení ovlivnil naše životy.

Vše, co je v knize, se skutečně stalo.

V Praze, jaro 2017

ALE MY TAM JDEME NA PUNKERY!

Zrovna byla velká přestávka a já jsem korzoval po chodbě naší školy. Do konce školního roku zbýval měsíc a kousek, venku byl krásný květnový den, a atmosféra rok po listopadovém převratu byla plná příslibů a očekávání. Snad celá Praha byla v ty dny polepena křiklavě žlutými plakáty lákajícími na velký punkový koncert. Dali mu jméno Branická žízeň a vystoupit na něm měly Tři Sestry, Visací zámek a další kapely. Takže muzika, kterou jsem poslední rok poslouchal pořád. Ale jednu kapelu jsem v té době poslouchal víc, než ostatní. Vlastně jsem ji poslouchal už od loňského září, kdy jsem si v Jungmannově ulici koupil její kazetu s prostým názvem Oi! Už tři týdny jsem měl nakrátko ostříhanou hlavu a svému okolí říkal, že jsem skinhead.

Punk jsem měl rád. Měl jsem doma všechny kazety, co vydal Monitor, a další, tisíckrát zkopírované nahrávky všeho, co se natočilo na koncertech, nebo ve zkušebnách. Poslouchal jsem Šanov a samozřejmě Sex Pistols. Měl jsem rád muziku, ale vzhled punks mi nic neříkal, a texty většiny těch kapel už vůbec ne. Když jsem si poprvé pustil Orlík, dostalo mě to, jako nic předtím. Nešlo jen o to, že do listopadu 1989 bylo všechno tak nudně stejné a odklon od normálu nesl vždy nějaké nepěkné následky. Skinheads ale tehdy pro hodně mladých kluků a holek představovali ohromně pozitivní energii, jejíž chtěli být součástí. Popěvky jako „teče nám v žilách stejná krev, „lva chci nosit na prsou, „jsi Čech, Čech, Čech! a samozřejmě „bílej jezdec, bílá zář, bílej den a bílá tvář! byly vyjádřením něčeho, co jsme chtěli slyšet. Komunistickým režimem dlouho potlačované myšlenky jsme najednou chtěli řvát na celý svět. Tak jsem svoji dlouhou patku, která mi padala do očí a na kterou jsem byl dlouho pyšnej, vyměnil za krátký sestřih.

Na schodech školy se objevil Láďa. Kluk, co byl o dva roky starší a teď už byl prvním rokem na učňáku a do školy si přišel pro nějaké papíry. Láďa byl jediný skinhead, kterého jsem znal, a nikomu to nesedlo líp, než jemu. Byl menší postavy, ale roky tréninku juda a později i rugby, z něj udělaly nebezpečnýho rváče. Ve škole vždy patřil k těm výraznějším tvářím s velkým charisma, a tak když jsem ho poprvé viděl z okna školy v naší ulici, jak si vykračuje ve vysokých černých botách, v ohrnutých džínách, zeleném bombru a nakrátko ostříhanou hlavou, chtěl jsem být jako on.

Když ještě chodil k nám na základku, tak jsme se znali. Znali jsme se od první třídy, kdy byl on ve třetí třídě a já se s ním kvůli něčemu chytnul na školním obědě. Měl na sobě tehdy mikinu z Olympijských her z Los Angeles s Mickey Mousem a kvůli ní, z nějakého sentimentu, jsem ho ušetřil. Protože tehdy jsem na něj měl. Z jeho třídy jsem dokázal zbít každého a musel jsem to dělat často, protože jsem se pravidelně stával terčem vtipů kvůli mému tátovi. Ale jeho jsem tehdy nechal. Jak šel ovšem čas, Láďa byl stále drsnější a byl to spíš on, kdo mě šetřil, když se to na chodbách školy rvalo.

Šel jsem ho pozdravit, zeptat se jak se má, a taky se zeptat, jestli půjde na Branickou žízeň. Tři sestry byla kapela mezi skins oblíbená, tak jsem to bral samo sebou, že půjde. „My tam ale jdeme na punkery!", odpověděl mi. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, nepřemýšlel jsem o tom, ale domluvili jsme se, že se sejdeme v pátek ve tři odpoledne u lékárny na Pavláku.

V pátek skončila škola někdy po obědě a já plný očekávání došel domů a začal se připravovat na svůj první koncert. Skins nosili vysoké boty, nejlépe martensky. Ty se u nás ale neprodávaly a kdyby ano, stály by tolik, co mámin měsíční plat v té době. Tak jsem si vyleštil černé kanady, klasickou českou vojenskou obuv a běžnou výbavu na víkendy, které jsem trávil se skautem v lesích. Na nohou jsem neměl levisky, ale nějaké seprané černé džíny, které držely na tlustých černých kšandách. Na sobě jsem měl nějaké obyčejné bílé tričko a místo bombra, v té době pro mě až mysticky nedostupné bundy, jsem měl klasického zeleného parkera. Krátké vlasy, které mi už trochu odrůstaly, jsem nageloval dopředu, sebral pár korun, co mi máma nechala na stole, a vyrazil jsem.

Z dnešního pohledu bych vypadal podivně, a ani tenkrát jsem nenaplňoval předlohu skinheada, ale v té době bylo z takového outfitu jasné, že ke skinheads patřím. Bylo to svým způsobem vyvěšení vlajky. Bylo mi třináct let a byl jsem dítě ulice znalé, ale neuvědomoval jsem si, že svým vyvěšením vlajky se můžu stát terčem brutálního násilí ze strany všech, se kterými skinheads v Praze byli ve válce. Ale když jsem tehdy vyrazil z Londýnské ulice, kde jsem bydlel, na Pavlák k lekárně, vnímal jsem pohledy okolí a cítil velikou hrdost.

Můj sraz s Láďou nedopadl nejlépe. Nebyly mobilní telefony, ani jsme na sebe neměli číslo domů, a tak se prostě stalo, že u lékárny jsem čekal asi do půl čtvrté a Láďa nikde. Docela mě to mrzelo, protože jsem na koncert nechtěl jít sám, ale vyrazil jsem. V Braníku jsem byl předtím mnohokrát na nádraží, takže jsem věděl kudy jet. Tehdy se dalo na Pavláku sednout na šestnáctku a ta vás dovezla až tam. Je to docela dlouhá cesta, kdy delší část jedete kolem Vltavy. Koncert se konal na hřišti ABC, takže jsem vystoupil jednu stanici před nádražím a šel pěšky.

Hřiště ABC je trochu stranou mezi rodinnými domky a nízkými bytovkami. Nikdy předtím jsem tam nebyl, tak jsem jen doufal, že jdu dobře. Koncert měl začít až pozdě odpoledne a já tu byl už ve 4. Když jsem ale viděl vstupní bránu na koncert a kolem už nějaké punks, uklidnil jsem se. Vstup nebyl drahý, ale kdybych ho zaplatil, už by mi nezbylo nic moc navíc. Tak jsem jako většina ostatních přelezl přes nějakou odpadní rouru přes Kunratický potok a byl jsem tam.

Na hřišti bylo zatím jen pár desítek punks, věkově ne o moc starších, než já. Za 40 korun jsem si v hospodě koupil dvoulitrovou láhev Coly a šel si sednout mezi punks, kterých na hřiště přicházelo víc a víc. Z mé visáže muselo být jasné, že jsem skinhead, ale tehdy ještě žádná pořádná válka mezi punks a skins nebyla. Slyšel jsem, že se něco před měsícem stalo na jiném koncertě, ale nevěděl jsem co, a většina lidí asi taky ne. Takže jsem tu byl poměrně v bezpečí a jen jsem pozoroval okolí a poslouchal. Celý koncert měl být natáčen a mezi lidmi chodil člověk s profesionální kamerou. Natočil si zblízka i mě a já bych dnes dal nevím co, kdybych to video mohl někdy vidět. Nic se z něj ale nikdy nikde neobjevilo.

Věděl jsem, že Láďa a další skins musí také dorazit, a věděl jsem, jaké jsou ten večer jejich plány. Svědil mě jazyk, jak moc jsem chtěl těm punkerům kolem mě říct: „Vy blázni, to nevíte, co se na vás chystá?"Ale neřekl jsem nic. Začala hrát první kapela, Mauzoleum, a sbor v ní zpívaly děti. Seděl jsem blízko u podia na nějaké lavičce a pořád se ohlížel ke vstupu. Stále přicházeli další a další punks a celé to velké hřiště už jich bylo plné. Pak jsem se otočil ještě jednou a viděl něco, na co nikdy nezapomenu. Od brány, mezi stromy prosvícenými jarním sluncem, přicházely snad dvě až tři stovky skinheads. Na rozdíl ode mě měli všichni zelené a černé bombry, dohola ostříhané hlavy, a vypadali jako armáda. Věděl jsem, co se bude dít, a tak jsem se rychle rozběhl k nim, abych našel Láďu.

Ten mezi nimi nebyl, ale stejně jako já se svoji partou přelezl rouru přes potok. Nadšeně jsem se s ním šel pozdravit, ale Láďa si držel trochu odstup. Přece jenom mi bylo třináct let a nemohl se se mnou moc shazovat. K mému pocitu štěstí mi tehdy stačilo, když mi řekl, ať si jdu utrhnout laťku z nějaké lavičky, a připravím se. Nebyl jsem sám, všude kolem mě se skins ozbrojovali vším, co bylo po ruce. Většina z nich si ale zbraně už přinesla sebou. Vysoký skinhead, kterého jsem měl teprve poznat, měl v ruce velikou stehenní kost snad z krávy. Všichni skinheads už měli nějakou zbraň a okolo punks, kterých bylo několikanásobně víc, utvořili půlkruh, respektive zadní řadu, kdy zcela vepředu bylo podium, a mezi skins a podiem všichni punks. A pak to začalo.

Nikdy předtím jsem neviděl větší nebo vážnější rvačku. Rval jsem se tisíckrát a i když to byly někdy ostré rvačky, byly to pořád jen dětské rvačky, a rval se jeden na jednoho, nebo maximálně dva až tři na jednoho. Teď jsem tu ale stál a rozklepaly se mi kolena. Skins se na shromážděné punks vrhli rychle a zuřivě a kdo neutekl, dostal bití. Z dnešního pohledu nešlo o žádnou brutální rvačku. Nebyli to Cikáni, takže tam ze strany skins nebyla ještě taková nenávist, aby punkerům rozbíjeli hlavy, nebo jim lámali ruce. Kdo chtěl utéct, toho utéct nechali, a kdo se postavil na odpor, toho smetli. Nějaké větší zranění jsem tam neviděl. Žádný masakr se nekonal. Šlo vlastně jen o rozehnání koncertu a ukázat, kdo vládne. Ale přece ten večer změnil všechno. Pražské ulice už neměly být takové jako dřív. Každý si musel vybrat, kde bude stát, protože právě začala válka.

Byl 24. květen 1991.

PRVNÍ SKINHEAD A PRVNÍ KREV

Kdo vyrostl v polistopadovém Československu, a později České republice, nedokáže nikdy plně pochopit a uvědomit si, v jak jiném státě jsme žili před listopadem 1989. Naše dětství v Praze probíhalo bez počítačů, mobilních telefonů, pravidelných dovolených u moře, značkového oblečení, stahování hudby a filmů z internetu, a u většiny z nás taky bez peněz. Většinu času jsme jako děti trávili na ulicích našich čtvrtí, kde existoval paralelní svět dětských part vedle světa dospělých, který jsme moc nevnímali.

Když se váš věk přehoupl přes 15 let, a chtěli jste od svého dospívání něco víc, než se flákat na ulici, režim toho moc nenabízel. Pokud jste nedělali nějaký sport nebo nebyli součástí nějakého kroužku nebo skupiny, hlavní město Praha bylo to nejšedivější místo na světě.

Útočiště poskytovala muzika. Ale ne ta oficiální, protlačovaná režimem ve všech rádiích a v televizi, které se říkalo střední proud. Mladý kluci a holky v Praze toužili po něčem víc vzrušujícím a tak chodili na metalové koncerty, nebo rovnou nějakou metalovou kapelu založili. A to samé bylo, když se objevil punk. Parta kluků si sehnala bicí, kytary a basu, a někde ve sklepě dělala rychlou muziku o pár akordech. K punku patřila i rebelská image kožených bund pošitých nášivkami a kovovými cvočky a barevný kohout na hlavě.

A ve chvíli, kdy si zašedlá Praha začala na punkovou invazi trochu zvykat, se mezi těmi všemi kohouty a rozcuchy a co možná nejšílenějšími účesy objevil kluk, který si vlasy ostříhal dohola. Ostatní ho brali jako jednoho dalšího punkera a možná se tak bral i on sám, protože byl jediný a všichni jeho kamarádi punkeři byli. Ale účes a image, kterou zvolil, to nebyl punk. Nakrátko ostříhané vlasy, kšandy, ohrnuté džíny a vysoké boty, to vůbec nebyl punk. Ondra Záruba byl skinhead. První skinhead v Praze a dost jistě první skinhead v celém Československu.

Ale krátké vlasy tehdy byly asi jediný rozdíl mezi prvním skinheadem a tehdejšími punkery. Muziku poslouchali stejnou, chodili do stejných hospod, na stejné koncerty, a ke komunistům cítili úplně stejnou nechuť. To se psal rok 1984.

V září toho roku jsem nastoupil do první třídy Základní školy Československo-bulharského přátelství v Londýnské ulici na Vinohradech.

Popral jsem se už první den, když jsem u školy slyšel starší kluky, jak na moji adresu říkají „Tluče bubeníček, tluče na buben,", což byla reakce na tehdejší hudební povolání mého táty. Ať už to mysleli, jak chtěli, sundal jsem ze zad aktovku a skočil na ně. Ačkoliv u učitelského sboru jsem se hned uvedl jako rváč, výhodu to mělo v tom, že příště si každý dvakrát rozmyslel, jestli mu nějaké provokace za to stojí.

Vinohrady, ta drahá čtvrť, kde chce dnes každý bydlet, tehdy nebyly tak dobrou adresou. Většina domů měla neopravenou fasádu, všechny ty podniky a restaurace, které jsou na Vinohradech dnes, jednoduše neexistovaly. Centrum života okolo náměstí Míru, kde jsem vyrůstal, bylo na Bělehradské ulici, kde byly všechny důležité obchody. Ty ale zavíraly v 6 večer a pokud jste měli po této hodině hlad nebo na něco chuť, zbývala večerka v Jugoslávské ulici, která ale také zavřela už v 9. A tak zbývaly hospody, kterých bylo na Vinohradech naštěstí vždy dost.

My děti jsme ale do hospod nechodily, a volný čas se trávil různě. Já byl denně vždy v nějakém kroužku. V Grébovce jsem do Domu dětí a mládeže Julia Fučíka, dnes Gröbovy vily, chodil dva roky na zpěv, předtím na Bohemku do Riegrových sadů na házenou a do Podolí na kanoistiku. Na Solidaritě ve Strašnicích jsem chodil hrát fotbal a soukromě se učil hrát na kytaru. Taky jsem se přihlásil na karate, poté, co jsem babičku přemluvil, aby investovala do nákupu kimona. Ale Vinohrady byly vždy celkem cikánská čtvrť a Cikánů na zápisu bylo požehnaně. Po prvním problému na první hodině, když jsem byl jako Čech na lekci v absolutní menšině, už jsem tam víckrát nešel.

Pokud jsem tedy zrovna nebyl v nějakém kroužku, trávili jsme s ostatními dětmi náš čas na nějakém dvorku. Na Vinohradech je uvnitř každého bloku dvůr. Někde nestály za nic a byla to jen změť nějakých garáží a bordelu, ale dvorek v našem domě a další dvory byly samostatnými světy. Vlastně to nebyly dvory, ale veliké zahrady. A tam jsme se scházeli a hráli si.

Bylo to ve druhé třídě, když jsem jednou přišel za mámou do práce na Václavské náměstí, kde dělala v pasáži Lucerna v jednom výpočetním středisku, a k ní do patra se jezdilo páternosterem. Její máma a moje babička tehdy dělala jen kousek od ní, na rohu Václavského náměstí a Štěpánské, ve Slovenské knize. Takže jsem se motal buď mezi knížkami, nebo se u mámy v práci díval, jak se zpracovávají děrné štítky v tehdejších počítačích. A jednou jsem za mámou vlezl do kanceláře a tam zrovna její kolega montoval kolo. Ale kolo příliš malé, než aby na něm jezdil on. Máma našetřila, nebo si popůjčovala, a koupila mi tehdejší jakoby terénní kolo, kterému se říkalo RMX. Bylo červené a nejlepší a já z něj měl vážně velkou radost. Když jsem šel s mámou z práce po Václaváku nahoru domů, tak jsem si ho hrdě vedl vedle sebe a teprve až u nás v ulici na něj sedl.

Kolo jsem měl teprve chvíli, když jsem s ním vyrazil na dvorek, v jehož bloku tehdy bydlelo několik spolužáků, a kde jsme se často scházeli. Bydlel tam Vláďa a naproti Bára, v jiném domě Lucka a vedle Báry Katka. Z vedlejšího bloku došel Honza a možná tam byl i Martin. Byly dny, kde se tam sešla skoro celá třída a další děti z okolí. Tehdy ale také přišli hosti, které nikdo nezval a nikdo je neviděl rád.

Když se ve dveřích jednoho z otevřených domů, kterým se dalo do dvora dostat, objevila skupina asi deseti Cikánů, věděli jsme, že je po zábavě. Zkušeností jsme s nimi i jako osmiletí měli z vinohradských ulic dost a o žádné se nedalo říct, že by byla dobrá. Zvlášť když jich bylo hodně. Šli hned k nám a začali se zajímat o moje kolo. Nejstarší z nich se jmenoval Marcel a ten rozhodl, že se o svoje kolo musím poprat s jeho bráchou Jirkou. Jirka byl o rok starší než já a vážil možná o dvacet kilo víc. Cikáni si byli jistí, že prohraju a udělali kolem nás kruh, zatímco mí kluci a holky bezbranně přihlíželi.

Jirka byl agresivní a vrazil do mě jako tank, ale já byl ve svém věku celkem slušnej rváč. Rval jsem se od školky pro každou nespravedlnost a pro každej zlej pohled. Rval jsem se v Praze, rval jsem se na prázdninách, rval jsem se všude. Proto Jirkovi jeho věk ani jeho váha nepomohly, a po krátkém boji ve stoje se mi ho podařilo dostat na zem a znehybnit v poloze, které se dnes v MMA říká „mount. My tomu tehdy říkali „dostat na válečky. Jirka se vztekal, plival mi do obličeje, ale neměl šanci. Byl jsem lepší.

Když bylo jasné, že jsem vyhrál, jeho bratr Marcel mě z něj zvedl, postavil mě ke zdi, a tam mě začal fackovat. Ta nespravedlnost, nefér jednání, i bezmoc nad tím, že s jeho fyzickou převahou nic neudělám, mi z očí spustila slzy, které se mi na rtech smísily s mou vlastní krví. Mohl jsem jen stát a dívat se, jak ta banda odchází ze dvora i s mým kolem.

Když se za Cikány zabouchly dveře domů, ostatní děti v sobě najednou našly odvahu a přesvědčily mě, že musíme jít za nimi a venku někoho požádat o pomoc. A tak jsme šli.

Asi jsem měl štěstí, protože venku šel po ulici policajt. A to tehdy nebyl častý jev. Dnes po Vinohradech chodí a jezdí možná až stokrát víc policajtů, než jich chodilo a jezdilo tehdy. Ale ten můj tam tenkrát byl. Bylo to na rohu Americké a Uruguayské ulice a Cikáni už si vykračovali směrem k náměstí Míru. Řekl jsem policajtovi, co se stalo, ten na Cikány zařval, a za chvíli jsem měl svoje kolo zpátky. Cikáni tvrdili, že mi ho vzít nechtěli, že to byla sranda, a policajt to i s ohledem na jejich věk neřešil.

Když pak odcházeli pryč, a já stál se svým kolem mezi svými bílými spolužáky a díval se za nimi, ani jsem si v tu chvíli neuvědomoval, že jsem právě dostal významnou životní lekci.

HOWLING A CHOBOTNICE 

 Z DRUHÉHO PATRA

Aniž by veřejnost dokázala rozlišit punkera od skinheada, měla možnost skinheada Ondru Zárubu v polovině 80. let vidět jak na videu, tak i v české televizi. V roce 1985 natáčela americká produkce v Praze hororový film o upírech pod názvem Howling 2. Ve scéně na začátku filmu, která se odehrává v pro natáčení stvořeném rockovém klubu, je vedle různých mániček, punkerů a novoromantiků vidět i postava s vlasy nakrátko, černých brýlích a v kožené bundě, na které je napsáno Oi. Ondra Záruba si ve filmu zahrál jako komparz a je to vůbec první filmové zachycení skinheada z českých luhů a hájů.

To ale nebyla jeho poslední komparzová role. Docela dobře je vidět, a opět ve společnosti pankáčů, v Chobotnicích z druhého patra. V díle „Všechno napůl" je scéna z chalupy, kde letní pohodu narušuje parta chuligánů. Jedním z nich je i Ondra Záruba, který tu má vysoké černé boty, ohrnuté černé džíny, tmavé triko bez rukávů a úzké bílé kšandy. Ač na sobě vystavuje atributy skinheadské image, od ostatních punkových komparzistů je k nerozeznání. Natáčelo se v roce 1986 a pražští skinheads se v té době dali spočítat na prstech jedné ruky. Pořád šlo spíš jen o jakousi odnož punku bez všech přívlastků, které si s touto subkulturou spojujeme v pozdějších letech.

GÉČKO A TONDA

V roce 1985 vystoupila na parníku na Vltavě v Praze kapela Plexis. Fotograf tehdy zachytil frontu lidí čekajících na vstup a z davu celkem nevýrazných mániček vyčnívají dvě postavy, které byly v té době součástí malé skupiny pražských skinheads okolo Ondry Záruby. Zatímco Ondru si šlo splést s krátkovlasým punkerem, jeden z těch dvou, Géčko, známý také jako Karel G., má už jasnou skinheadskou image. Hodně nakrátko ostříhaná hlava, úzké ohrnuté džíny, vysoké vojenské boty a krátká zelená bunda vojenského střihu. Celá ta image působí víc vojensky než punkově a je v pražské subkulturní scéně něčím absolutně novým. S Géčkem tu stojí také Tonda J.

PRVNÍ HOSPODY

Když už na spočítání skinheadů v Praze nestačily prsty jedné ruky, ale potřebovali jste ruce dvě, začaly se objevovat některé hospody, kam skins chodili častěji, než jinam. Jednou z takových hospod byla putyka Na vraždě u Spořilovského náměstí, kde se někteří skins scházeli už v roce 1986. Pak to byla dnes už neexistující hospoda U paraplat na Starém městě, ale nejstarší a nejznámější hospodou party kolem Ondry Záruby, kam chodili všichni tehdejší skinheadi, byla legendární hospoda U Jirásků v Moravské ulici na Vinohradech.

To byla hospoda, kam v roce 1986 začal chodit pozdější zpěvák kapely Braník, Jindra, s Honzou Š., který v Braníku zpíval před ním. A v tom samém roce se tu jako novopečené skinheadské pískle objevil i Dan, kterému nikdo neřekl jinak, než Jižan.

PŘÍBĚH JIŽANA

Jedna věc je kdy se ostříháš, a druhá kdy začneš chodit mezi lidi a začneš jako skinhead žít. V roce 1986 vyšel v časopise 100+1 zlomový článek „Holohlavci, to jsou pane chlapci." Popisoval neonacistické skinheads z různých zemí Evropy, a ačkoliv bylo jeho cílem šokovat a vyvolat vůči skinheadům nechuť, v komunistickém Československu popis skinheadských ostrých hochů hodně mladým imponoval. Mně se to líbilo. Bylo to tvrdý, drsný.

Článek ve 100+1 dával i jasnej návod, jak má skinhead vypadat. Byla to letecká bunda bombr, vysoký vojenský boty, padnoucí džíny ohrnutý nad vršek bot a kšandy, který ty džíny držely, aby nepadaly. Bylo důležitý, aby bunda neměla límec, za kterej vás pak nemohl nikdo chytit. Stejně jako vás nikdo nemohl chytit za nakrátko ostříhaný vlasy.

Líbila se mi i ta muzika.Ve škole jsem měl kamaráda, jehož táta vozil ze západu doslova plný kufry muziky. A jednou přivezl i desku 4 Skins. To jsem zase viděl, jak skinheadi vypadají a jak se oblíkají. Oi, muzika kterou 4 Skins hráli, byla dost podobná punku, kterej mi hudebně nevadil. Vždycky sem měl spíš problém s punkerama, než s punkem, samozřejmě kromě komunistických kapel typu Clash. Díky kamarádům jsem se dostával k další muzice a protože sem uměl anglicky, tak sem rozuměl i většině textů. A pak jsem se ostříhal.

Když se to stalo, máma málem umřela, protože si dovedla představit, jaký problémy mi to přinese. Najednou jsi vystoupil z šedýho davu, a to v socialistický společnosti nebylo bezpečný. K tomu jsem se samozřejmě účastnil všech tehdejších demonstrací. Moje první boty byly uřízlý kanady a místo bombra jsem měl takovou zelenou bundu, co ho svým vzhledem připomínala.

Vždycky jsem poslouchal spíš tvrdší muziku. Chodilo se na Barču, třeba na Vitacit. Metalový koncerty byly místa, kde si nikdy nepotkal Cikány. O diskotékách to neplatilo. Byl jsem jednou a naposled na jedný někde u Kačerova v roce 86, kde se partička Cikánů klasicky předváděla, a došlo tam k nějaký strkanici. A myslím, že to tehdy mělo svůj vliv na to, že jsem se stal skinhead.

Že půjdu poprvé do skinheadský hospody byla práce mýho kámoše Tomáše Kosíka. Přišel s tím, že se skinheads scházejí u Jirásků, a tak sem tam jednou, muselo to být někdy v tom roce 86, přišel. U Jirásků byla hospoda, kde se scházely máničky, a se skinheads tam existovaly v naprostý symbióze. Vešli jste dovnitř, kde byl výčep a v něm ti největší štamgasti, pak větší sál, kde seděly všechny ty máničky, a nakonec zadní místnost, kde pod vlajkou Viktorky Žižkov seděli skinheads spolu s dalšími vlasatci. Když jsem tam tenkrát vlezl, u stolu seděl Ondra Záruba, Géčko a Kartáč. Nějak sem si k Ondrovi přisedl, začali jsme kecat a bylo to.

První bombr jsem si dovezl v roce 1988 z Budapešti, kam jsme jeli s mámou na zaměstnanecký zájezd. Kromě něj jsem si tam koupil i mikinu v barvách americkýho Jihu, od který taky vzešla moje přezdívka. Já tu mikinu tehdy nosil pořád a jednou jsme seděli v Orlíku, kde byl Dan Landa, Dan Č. a já. A já jsem taky Dan. A někdo řekl „Dane a my se vždycky otočili všichni. A Landu už to sralo a říká mi: „Hele, Jižane, jdeme na panáka. A tak mi to zůstalo.

U ČESKÉHO LVA

U Jirásků se scházeli hlavně skinheadi, co trávili nekonečné hodiny diskutováním o muzice, a když jste se jich zeptali, co měla která kapela na nějakým koncertě na sobě, tak to věděli. Tomáš F. o nich říká, že to „byli pankáči, co pankáči nikdy nebyli, co pak nosili bombry, ale nebyli skinheadi." Pro ně to bylo hlavně o muzice. A