Dobrodružství rozbitého klobouku

By Jan Suda

Dobrodružství jsou super! Člověk zažije ty krásný a neopakovatelný chvíle, když ho okrádají, vraždí nebo znásilňují. A i přes to, že se mi opravdu nic z tohohle na mé pouti po Španělsku do Santiaga de Compostela nestalo (uklidni se mami a polož ten telefon), tak jsem si stejně přivezl hodně super zážitků. Než však začnu, musím vás upozornit, že je tenhle deník plný mnohdy trapného, infantilního, sarkastického, sebeironického a jinak vadného humoru, který nemusí všem lidem vyhovovat. Pokud jste dočetli až sem a už jste si jisti, že takovýhle humor se u vás nepěstuje, tak vám velice děkuji za to, že jste se vůbec rozhodl(a) s touhle knížkou začínat a doporučuji vám ji rovnou vrátit a otřískat o hlavu tomu, kdo vám ji koupil. Pokud jsem tím člověkem byl já, ignorujte prosím předchozí větu. Jestliže vám však tento humor a styl psaní vyhovuje či přinejmenším nevadí tak směle do toho. Začni číst. Já tě varoval.

• Language: Čeština
• Publisher: Jan Suda
• Release date: May 12, 2016
• ISBN: 9781310983740

Book preview

Den mínusčtvrtý až nultý

(ty s cestou tam)

Obrázek

Cesta kamiónem byla skvělá. Člověk nemusí téměř nic řešit. Sedí si jako spolujezdec a dívá se velkým proskleným plátnem na to kino, co se před ním odehrává. Pravda, většinou je to dost stereotypní - furt cesta, spánek, cesta, spánek - ale sem tam člověk narazí i na nějaký ten unikát. Jako třeba vrtulník zabalený v modrým dárkovým papíře na korbě jinýho náklaďáku, nebo frantíka masturbujícího při pohledu do naší kabiny. To člověka vždycky potěší. Navíc jsem viděl zase další kus světa, o který bych přišel, kdybych třeba letěl napřímo do San Sebastianu. Třebas zrovna boží přímořská aglomerace táhnoucí se snad už od Genovy až po Marseille. Nebo taky Monaco bylo nádherný. Teda alespoň ty tři baráky a dvě jachty co jsem dokázal zahlédnout z kabiny přes oplocení dálnice. Ale asi nejbožejší byly ty tunely, kterými jsme projížděli cestou přes menší, přímořské, zakomplexované příbuzné Alp. Krásný byly taky ty obědy, co pro nás můj vodič vařil na motoru - sekaná, těstoviny s tuňákem (nebo spíš tuňák s trochou těstovin) - sice nic z toho jsem nějak extra nemusel, ale jak praví jedno z low-budget cestovatelských přikázání:

Oběd zadarmo neodmítneš.

A bylo to nakonec fakt dobrý, až na ten špunt a poté tsunami co jsem z toho všeho měl ve střevech, ale to se poddá.

Ve 3 ráno jsme dorazili do Fitou, což je taká malá dědina u pobřeží ve Francii blízko Španělských hranic. A tam jsme navštívili Liborova kamaráda Leoška¹, který je taky kamioňák, ale místo cesty Česko - Španělsko, jezdí každý den ve 4 ráno z Fitou do Barcelony. Prej z toho jsou těžký prachy, nebo aspoň byly, dokud mu za to platili. Zde si domluvili obchod s bílým už poměrně špinavým masem (rozuměj mnou), který byl následně za Španělskými hranicemi při tankování uskutečněn. Tu jsem se tedy rozloučil s Liborem a nasedl k Leošovi. Ještě když jsem se s Liborem loučil, tak jsem mu musel slíbit, že mu budu smskou podávat každodenní report, kolik jsem toho ušel, bo mi nevěřil, že fakt půjdu pěšky. Bylo to jako mít druhou maminku. Při přejezdu Pyrenejí a španělský čáry jsme potkali policejní komando s automatickými zbraněmi, velkými dodávkami a propichovacími pásy na pneumatiky jak kontrolujou u výjezdu ze Španělska auta. Orwell by měl radost. Najednou jsem začal jímat podezření, že to možná nebude jen pošta co Leošek vozí z Barcelony². No a tak se stalo, že jsem sám samotinký stanul uprostřed Barcelony jen se svým báglem, už teď děravých kroksách a trhající se recyklovanou taškou z Lidlu, ve který jsem měl jídlo a boty. Tašky z Lidlu jsou zlo!

Obrázek

Náhle jsem si uvědomil, že nemám absolutně šajna, kde to sakra jsem. Z firmy, kde mě Leošek složil jsem byl totiž skvěle zanavigován na vlakový nádraží. To však vypadalo, že tady něco jelo naposledy, když Franko vyvážel bílý maso za hranice. Včil tam bílý maso jen zevlovalo a fetovalo. Tak jsem si sednul na lavičku pěkný bezpečný kus cesty od onoho „nádraží, na který jsem si srovnal (snažil se srovnat) věci v báglu a vystylizoval jsem se v rámci sociálního experimentu jménem: Past na kapsáře" do nejvíc stereotypní vizáže západního, připosranýho, naivního turisty jaký jsem byl schopen. Zjev zahrnoval i proslulý plecháček pověšený na boku batohu. Taky jsem kuknul do mamčinýho notebooku, kam mi Libor nahrál svou automapu, přesně pro tyhle případy. Po chvilce zápasení se světovými stranami jsem si našel nejbližší už funkční vlakáč ze kterého jsem se potom dostal na hlavní stanici Barcelona-Saints. Tady následovala depresivní krizová hodinka, když jsem zjistil, že cokoliv co by mohlo odsud odjet do Irúnu, kde jsem původně měl začínat, je buď vyprodané na pět dní dopředu, nebo letadlo. Naštěstí jsem poté našel spásu na stránce blablacar.es (takový vymachrovanější španělský jízdomat), kde jsem si za 30 éček zajistil cestu z Barcelony až do San Sebastianu. Jsem to ale neuvěřitelnej lucker.

Když jsem pak o půl třetí dorazil na místo setkání, „příjemně" mě překvapilo, že v autě pojedu s dalšíma čtyřma španělama, ze kterých jen řidička uměla jakž takž anglicky. Super! Po ani ne čtvrt hodině jízdy jsem se začal cítit jako Antonio Banderas ve filmu Vikingové. Toho unesla grupa vikingů a když s nima potom seděl u ohně, tak trpělivě celou noc dekódoval jejich řeč, aby nakonec po rozluštění jejich hatmatilky zjistil, že si dělají srandu z jeho mámy. Já to měl podobně, až na ten konec, páč jsem po půl hodině usnul.

Vzbudila mě až ta největší bouřka co jsem v životě zažil. Byli jsme zrovna zhruba v půli cesty a chcalo s malými přestávkami celou dobu. Začal jsem nervóznět, protože mám v báglu dvě věci u kterých je napsáno, že se nesmí za žádnou cenu namočit a obě byly pro mou cestu dost důležitý - Foťák a hamaka. Když pak naše vodička viděla ve zpětným zrcátku můj zděšený výraz, hned se jala vysvětlovat, že na pobřeží to takový není a celkově je tohle výjimečná situace ve Španělsku. Po cestě nastala ještě jedna situace, kdy jsem se málem rozbrečel. A to, když jsme projížděli Pyrenejemi a já měl foťák v kufru. Snad nejkrásnější panoramata hor s valícími se mraky co jsem kdy viděl. Tam se prostě musím jednou vrátit.

Navzdory horlivému ujišťování vodičky bylo první, co nás v San Sebastianu uvítalo déšť. Rozloučili jsme se v centru a já už podruhý ten den stanul uprostřed města a už podruhý se dostavila depresivní tentokráte dvouhodinovka, která byla ještě umocněna občasným deštěm a fakty jako to, že bylo 10 hodin večer a já neměl kde spát. Po obvolání místních poutnických spální a obejití nebližších hotelů mou depresi prohloubila skutečnost, že všechno tady je buď plný anebo moc drahý. Nakonec jsem to po bezcílném nočním bloudění městem odevzdaně zapíchl na kopci v nějaké nehlídané zahradě pod stromem. Usínal jsem v romantickým objetí s další sprškou shůry. Nejhorší noc mýho života. V tu chvíli jsem měl sto chutí se na to všechno hned ráno z vysoka vy…

Oddělovač

¹ Leošek není homosexuál, ač se to podle jména a jak mu Libor říkal, může zdát

² Fakt to nakonec byla jen pošta - žádnýho uprchlík-look člověka jsem při vystupování na složně neviděl

Den první

(ten s rušením všech předsevzetí)

Obrázek

Druhej den ráno jsem navzdory všem předpokladům vstal rozhodnutý, že do dvou hodin budu na cestě. Vyšel jsem o půl čtvrtý odpoledne. A tak je to se vším. Nejdřív hodinu marně hledat sprchy na pláži, abych se konečně mohl po týdnu v kamiónu spláchnout, pak hodinu marně hledat nějaké poutnické centrum, potom zjistit, že nic takovýho neexistuje a hledat turistický centrum, který se ukázalo být ještě nějakou dobu zavřený. Takže hned na to hurá do mekáče nabít všechno možný a vyházet pár fotek na net.

Jsem zjistil, že posledních několik dní má můj život jednu hlavní hymnu na motivy známé písničky z jednoho novýho zimního animáku. Pojmenoval jsem ji:

„Charge it all."

Asi udělám cover a trhnu na tom velký love. Po hodinuapůlovém nabíjení a sepisování první části deníku jsem konečně sebral svích pět švestek, který jsem si koupil předtím na tržnici, dopil cappuccino za 2 ečka co jsem si koupil jako vstupenku dovnitř a vyšel na denní světlo. Ano opravdu svítilo slunce a mraky se začaly trhat. Hned se mi zvedla nálada. Tu mi ale hned snížil na příslušnou úroveň průměrného, českého, slušného občana kolemjdoucí klasický stereotyp Španěla rozhodně něčím posilněný, kterého jsem o fous dřív načapal jak močí uprostřed ulice na výtah. Ostatně jako dalších zhruba padesát lidí se mnou¹. Ten mě v nestřeženém okamžiku plácnul přes zadek (Stále netuším, jak to přes