Paní šedého zámku

By Petr Vyhlídka

Některá tajemství spí dlouhá léta. Některá jen léto jedno. Pokud se ale probudí ve stejný čas, pak mohou způsobit opravdu nečekané potíže.
Těžko říct, které z nich mohlo mít na svědomí zmizení bývalé učitelky mojí dcery. Vlastně jsme zpočátku jen věděli, že je pryč, a že se neozývá. S Kutnou ulicí a jejími obyvateli, s kouzlem, které Kout chrání, její nepřítomnost souviset nemusela, ani s námi, přesto jsem byl ve střehu. Když se pak ukázalo, že se neztratila z vlastní vůle, ba co víc, že za jejím únosem opravdu mohou být naši neviditelní přátelé, nezbylo nic jiného, než se pustit do pátrání. Už zase.

• Language: Čeština
• Publisher: Petr Vyhlídka
• Release date: Dec 1, 2022
• ISBN: 9781005897109

Petr Vyhlídka

Sběratel bubáků a strašidel. Člověk se závislostí na videohrách, klasických detektivkách a staré brakové literatuře, jemuž, když v dětství došlo čtení, rozhodl se napsat si ho sám. A ten koníček mu vydržel dodnes.

Book preview

První kapitola. Žralok v jihočeských vodách

Jeden z nejhezčích měsíců v roce. Léto jde do finále, města ani příroda nejsou přecpané turisty, v noci se už dá spát a ve dne ještě koupat, lidi bývají z dovolených doma a v penzionech dostanete slevu.

Takové je září.

Pokud nezačne tím, že se vaše desetiletá dcera přiřítí ze školy mnohem později, než slíbila, prohodí batoh (naštěstí otevřenými) dveřmi do svého pokoje na postel, vtrhne do kuchyně, polije si tričko vodou při pokusu doplnit deficit tekutin superrychlým pitím a pak místo pozdravu sdělí naprosto klidným konverzačním tónem:

„Ztratila se Barbara."

Vyděsil jsem se. Ne tou větou. Dostihla mě vlastní nedůslednost. Bylo tu něco, co jsem se chystal Emě na konci prázdnin říct. Něco, co se týkalo její učitelky. Právě té, jejíž nepřítomnost ji nejspíš přiměla k tak dramatickému příchodu. Něco, na čem jsme se spolu domluvili – a na co jsem pochopitelně zapomněl.

Položil jsem Emě ruce na ramena a přidřepl. Povídal mi někdo, že s dětmi se lépe mluví z očí do očí.

„Víš, já ti to neřekl, ale ona už tě učit nebude," začal jsem konejšivě. Má totiž svou – teď už bývalou – učitelku a naši kamarádku, ráda. Právě proto jí Barbara nechtěla kazit prázdniny, a proto mě pověřila, abych to dceři oznámil až na jejich konci.

„Ale to já vím, přerušila mě, „Chtěli jsme jí dát dárek. Slíbila jsem lidem, že za ní zajdu.

Pozvedl jsem obočí.

„Neotevřela."

„Třeba šla nakoupit."

Ema se na mě útrpně zahleděla. Potom vytáhla z kapsy telefon. Zvedla ho a prstem druhé ruky na něj ukázala.

„Třikrát jsem jí textnula."

„Já ti předevčírem psal asi desetkrát."

„Pětkrát, opravila mě nevzrušeně, „Měla jsem vypnutý zvonění – a stejně jsem přišla v půl, jak jsem slíbila.

Kdybych nevěděl, že paní M., starší dámu, která se o ni po podstatnou část jejího života starala, poslouchá skoro na slovo, asi bych měl silné pochybnosti o Emině vychování a budoucnosti. (Opovažte se ptát mých rodičů na mých deset.)

„V půl další hodiny," upozornil jsem ji. Zadívala se do prázdna.

„Odpověděla ti?" vrátil jsem se k případu ztracené učitelky.

Ema zavrtěla hlavou.

„Ani písmenko."

Nezdálo se sice nijak vyplašené, přesto jsem chtěl pro jistotu podpořit náladu dítěte nějakou vtipnou poznámkou, žádná mě nenapadala – a potom, v jedné vteřině, jsem se vyplašil sám.

„Ukaž mi ten telefon."

Podala mi ho. Klepl jsem na zelenou ikonu Zpráv. Pod třemi modrými bublinami chyběla šedivá poznámka.

„Nedostala žádnou, řekl jsem nahlas. „Má vybitý mobil.

„Ale já je psala včera, pípla už trochu nejistě Ema. „A když do dneška neodpověděla a když neotevřela ani na kolikátý zvonění, tak jsem si sedla u ní doma před barákem na schody a dvě hodiny na ni čekala. Ona opravdu zmizela, tati.

* * *

Dříve – aspoň podle titulků letních novin – spořádal jadranský žralok jednu českou pedagogickou pracovnici za sezónu. K moři se ale naše kamarádka a Emina teď už bývalá učitelka nechystala. Aspoň nic takového neříkala. Neřekla vlastně vůbec nic o tom, co bude dělat místo začátku školního roku. Nebylo ani proč, je normální, když lidé mění zaměstnání.

Možná si někde v klidu rovná myšlenky.

Proč skončila ve škole, vlastně nevím. Že učit už nebude, to jsem sice věděl, ale musel si tuhle informaci vynutit prakticky pasivním vydíráním. Polovinu prázdnin mi to Barbara zkoušela povědět, nakonec se odhodlala jen ke stručnému oznámení. Nemusela ani to, ale události, které nás seznámily, tak učinily způsobem prakticky osobním.

Několik jarních týdnů plných napětí. Několik hodin plných akce. V jedné jediné noci zmizelo na čtyřicet lidí, a když říkám zmizelo, myslím to doslova. Někdo je musel najít (a nehlásil se dobrovolně, to v žádném případě), někdo musel odhalit nečekaného protivníka (nejdřív mu ale ze všech sil pomáhal), někdo musel ztracené přivést zpátky (a má z toho dodnes občas noční můry).

Ale tohle je přece už za námi.

Měl jsem pocit, že se něco stalo i o prázdninách, to nečekaně zimomřivé období jsem ale nějak vytěsnil. Nejspíš právě proto, že se nic nedělo – a ten pocit je vlastně jen zklamaným očekáváním. Protože v létě se něco dít má.

Asi zbytečně panikařím, ale docela dobře se mohly události vrátit z dovolené až na jeho sklonku. Osud nám možná dopřál dva měsíce nudného oddychu, po všech těch pokusech o únos, po opatrném pátrání po ztracených obyvatelích zapomenuté ulice, nečekaném odhalení a dramatickém závěru. Barbara to tehdy odnesla prakticky nejhůř, skončila na několik hodin svázaná ve sklepě. Na druhou stranu ji aspoň všechny nepříjemnosti potkaly rychle a v jeden den.

Snad si teď nevybírá své týdny nejistoty a strachu zase ona.

Několikrát jsem si vyslechl signál vyzvánění, poslal své tři zprávy. Čekat na schody jsem už nešel. Hlavně proto, že nevím, kde Barbara vlastně bydlí.

Možná rozjímá na venkově u své sestřenice (pokud si ji nevymyslela, mluví o ní vlastně jen tehdy, kdy si chce postěžovat na městský život). Telefon rozšlápla kráva, spadl do rybníčku nebo ho prostě nechala na pár dní vydechnout. Možná vyrazila na pouť po šumavských lesích. Nebo se snaží psát na zbrusu nový list života.

Jenže takové štěstí nemám. Pokud se Barbara neozývá, pak je stoprocentně v něčem namočená.

Celé dva následující dny jsem se nedokázal na nic pořádně soustředit. Nebyl jsem sám, Ema přinesla ze školy poznámku.

Nedává pozor a ignoruje mé pokyny.

Mávl jsem nad tím rukou. Nevýchovná, ale v tuhle chvíli jediná možná reakce. Popravdě mě napomenutí trochu vyděsilo – jak asi musí Emě vrtat Barbařino zmizení v hlavě, když dopustí, aby si nová učitelka všimla, že je žačkou ignorována (pokud to nevíte, tak tohle není vtip, moje dcera skutečně umí být hodně nenápadná).

Přemýšlel jsem, jak ji povzbudit, ale nakonec jsem se k tomu neodhodlal. Nejen proto, že to neumím. Třeba za je Eminou nepozorností něco jiného (což samozřejmě vypustit nemůžu, zařazeno na soupis důležitých úkolů), a dost možná bych ji místo uchlácholení přiměl k nevítané činnosti. Příští školní týden ale začal několika výbornými známkami a Ema už vypadala jen lehce nepřítomna, což je její obvyklý výraz, takže jsem tuhle část problému mohl s úlevou vyřadit ze seznamu. Čím dál tím větší problémy jsem naopak začal mít sám se sebou. To, že se Barbara neozvala ani mně, působilo jako otravná melodie momentálně oblíbené písničky rozhlasových playlistů. Nedokázal jsem myšlenky na modrookou plavovlásku zahnat.

Nestalo se jí opravdu nic? Proč by mi vlastně měla říkat, že jede na měsíc k moři? Nebo se třeba stěhuje pryč? Utěšoval jsem se tím, že začíná znova, že prostě jen spálila mosty, a přitom se víc a víc děsil toho, že Barbařino zmizení souvisí s námi.

Takže to nakonec došlo tam, kam od nečekaného oznámení směřovalo.

Pustím se do pátrání. Pro jistotu.

* * *

Emě Barbařino zmizení tak docela z hlavy neuteklo. Nijak zvlášť se sice nevyptávala, nezajímala, ale poznal jsem, že ho považuje přinejmenším za nezdvořilé chování dospělých. S novou třídní se jakž takž vyrovnala (což neznamenalo, že s ní přestala zápasit, jen namísto poznámek o chování začala nosit horší známky z matematiky, k níž má vztah ne zrovna kamarádský). Abych jí nedal záminku, hovorům na téma předchozí učitelka jsem se doma raději vyhýbal.

Stejně mi to nevydrželo dlouho. V úterý jsem se zdržel ve městě marnou snahou vybrat užitečnější stůl do obýváku. Domů jsem dorazil až po Emě, přesto byl byt tichý. Nehrála ani televize. Ticho studijní, na tom jsme se rychle domluvili, že když si bude školou povinné dítě dělat úkoly a učit se, poroučí zvukům a hlukům ono. Dveře do pokoje ale zůstaly otevřené, což je jasné svolení k vyrušování. Taky jedna z dohod, které jsme uzavřeli.

Nakoukl jsem tedy dovnitř. Ema se skutečně u stolu hrbila nad sešitem. Malovala jedno písmeno – nebo spíš číslo – za druhým, zastavovala se v polovině tahu. Pochyby o správném postupu řešení příkladu to nebyly. Něco od domácího úkolu odvádělo pozornost. Tušil jsem co.

Chystal jsem se nepozorovaně se stáhnout, ale zvedla v tu chvíli hlavu a všimla si mě.

„Nejdou ti počty?"

Podívala se po mně kradmo, něco očividně na srdci, cosi jiného než stížnosti na aritmetiku páté třídy, ale ven se tomu nechtělo. Jako by se bála, že nejen nedostane svolení, ale zároveň tím vzbudí nevítaný zájem o cosi, o čem ještě nevím.

„Stalo se něco?"

„Ne. Jenom mě to prostě přijde tak trochu divný."

„Co?"

Odložila propisku. Narovnala se.

„Myslíš někdy na Barbaru, viď?"

Kývl jsem.

„To mě přijde divný. Že není doma. Že nebere mobil ani nečte zprávy. Že už neučí ve škole. Hele, proč vlastně?"

Pokrčil jsem rameny.

„Já myslela, že si všechno říkáte," obvinila mě. Zamračil jsem se, Ema vyplázla jazyk.

„Telefon má podle všeho vypnutý, pokračoval jsem pak, „Asi nechce, aby ji někdo rušil.

„Nebo jí ho sebrali!"

„Kdo? Proč?"

Rozhodila ruce. S takovými drobnostmi si hlavu nelámala. Jindy bych se asi bavil a svezl se, teď to ale bezpečné myšlenky nebyly. Jestli se Ema rozhodne považovat Barbařinu nepřítomnost za záhadu, nemusí zůstat jen u bláznivých nápadů. Dobře vím, že se nezastaví před žádnou překážkou, která by se jí snad postavila do cesty. Pustí-li se do pátrání, může se stát naprosto cokoliv. Od několika pohlavků rozzlobeného zahrádkáře, kterému rozšlápne dýni, když poleze přes plot, přes dvojku z chování za barvou politého školního inspektora, který vkročil do pasti na zloducha, se může dobrat až ke skutečnému ohrožení svého života. Nebylo by to poprvé.

„Kdyby ji unesli, tak by byla někde zavřená a nemohla volat. Nebo ji odvezli někam hrozně daleko, třeba do Afriky. To by taky mohla mít mobil u sebe, ale nemá signál, protože je v džungli," fabulovala dál Ema vzrušeně.

Já si v deseti myslel, že ta tajemná chodba na konci Dvorů vede až do Tábora, a že pod městem žijí inteligentní půlmetrové krysy, které utekly z tajné vojenské laboratoře. Než se ukázalo, že to, co jsem viděl dole u řeky, byly nutrie původem z nějakého chovu u Němejic. (Jo, byl to starý kanál, ústil do starého koryta potoka a zbývalo z něj ani ne deset metrů původní délky. Jenže pro ty krysy jsem ho beze zbraně prostě prozkoumat nemohl, to jistě chápete.)

„Nebo třeba chodí s batohem po památkách a po horách někde v Alpách nebo po Karpatech, zchladil jsem dceřinu fantazii. „Mohla docela obyčejně odjet. Telefon zapomněla doma, a protože na to přišla třeba až dvě tři hodiny daleko odtud, už se pro něj nevracela.

„To je fakt," souhlasila trochu zklamaně. Sklonila hlavu. Koukla po mně zpod ofiny.

„Ale tak docela tomu nevěříš, viď?"

„Že někam jela? To ano," řekl jsem. Jenže pravdu měla ona. Barbara skutečně neměla proč se s námi dvěma dělit o své plány, opravdu mohla odjet třeba do tibetského kláštera a mě ani Emě do toho nic nebylo, tak provázané naše životy zase nebyly. Ale udělala by to, třeba jen proto, že je slušně vychovaná.

„Tebe to trápí, tati? zeptala se dcera po delším zkoumání mého obličeje, „Že nevíš, kde je?

Přiznal jsem se.

„Proč se někoho nezeptáš?" položila logickou otázku.

Kdybych věděl koho, pomyslel jsem si. Podívala se mi do očí. Jakoby znala odpověď a čekala, až na ni přijdu také. A já přišel. Poskočilo mi srdce. Jak zjištěním, že vím co dál, tak náhlým strachem, že to ví i Ema.

„Máš pravdu, zeptám."

„Koho?" vyzvídala.

Rychle jí sebrat iniciativu.

„Ještě se rozmyslím. To není jen tak, začít se vyptávat na lidi."

Poznala, že uhýbám.

„Proč? zkusila, „To přece není nic složitýho.

„To sice ne, připustil jsem, „ale některým lidem se to nemusí zamlouvat.

„Myslíš, jako nějakejm zločincům?" nepouštěla se Ema svých představ.

Ušklíbl jsem se.

„To určitě ne. Myslím docela obyčejným lidem jako jsem já nebo ty. Tobě taky někdy vadí, když z tebe zkouším něco dostat."

„Jo, takhle. Její zájem okamžitě opadl. „A ty víš, koho obyčejnýho by ses zeptal? Znáš někoho, kdo ji zná? pokračovala záludnou otázkou.

Neomylně trefila do černého.

Popravdě, napadla mě některá z Barbařiných bývalých kolegyň, otázkou ovšem je, jestli by ji taky kolegiálně nezapřely (pokud vůbec něco vědí). Nikoho jiného z jejího okolí jsem doopravdy neznal. Podíval jsem se na Emu. Nespouštěla ze mě oči, jako by se snažila mi číst myšlenky.

Chceš ji udržet stranou, připomněl jsem si.

„Ano," zalhal jsem. Vzápětí na to se mi obličej zkroutil do šťastného šklebu.

Ale já vždyť opravdu vím o lidech, kteří vědí, co je Barbara zač.

„Koho? Tu sestřenici, co má ovce a dva psy? Emin hlas se zachvěl nadšením. „V létě Barbara jednou povídala, že si chce pořídit i koně. Víš, kde bydlí?

„Možná," řekl trochu tajuplně, abych udržel dceřinu pozornost u domácího zvířectva, mnohem bezpečnějšího zájmu. Snažit jsem se moc nemusel.

„Zajdeme k ní?"

Sklouzla ze židle. Tohle bezprostřední nadšení je prostě úžasné.

Bohužel ne vždy k prospěchu věci.

„Jedno po druhém," zarazil jsem ji. A ukázal bradou na rozevřený sešit. Pochopila.

„Tak já si nejdřív dodělám tu příšernou matiku," zabručela.

Povzbudivě jsem zvedl palce. Nejen pro ni. Taky jako ocenění sebe sama. Věděl jsem, kde se zeptat.

V Koutu.

* * *

Nedlouhá ulice malých domků s ostrými štíty, se třemi stupni schodů k plným dveřím. Omšelá, skutečně původní dlažba. Předměstská ulice, která by se možná líbila filmařům pro exteriéry sto let před koncem druhého tisíciletí. Kdyby o ní věděli. Což je velmi nepravděpodobné.

Co je pravděpodobné (a se závěrem předchozího odstavce absolutně nesouvisí), je možnost, že se tu o ztracené Barbaře něco dozvím. Jistě, je opravdu možné, že se někde ošklivě vybourala a teď leží v bezvědomí v nějaké nemocnici. (Hlasitě jsem polkl, abych tu představu vyhnal z mysli). Zeptat se u sousedů, jestli nenechala nějaký vzkaz. Mohl jsem zkusit zeptat se i ve škole. Koneckonců, viděli mě s ní. Aspoň by měli ve sborovně o čem drbat.

Nebo se začnu ptát jinde. Stejně opatrně. Možná ještě opatrněji, protože tohle jen