Spalující vina

By Inger Gammelgaard Madsen

Policistu z Jutlandu, Johana Boje, jedné březnové noci srazí před jeho domem neznámé auto. Na místo činu dorazí mezi prvními jeho šéf, Axel Borg. Brzy se zjistí, že nejde o nehodu, ale brutální vraždu. Devítiletý syn zemřelého muže tvrdí, že auto viděl a že ho řídil policista. Mluví pravdu, nebo má příliš bujnou fantazii? Chlapcova slova potvrdí záznam z bezpečnostní kamery na čerpací stanici – za volantem skutečně seděl policista. Případu se ujme vyšetřovatel Oddělení kontroly a stížností, Rolando Benito. Který z kolegů Johana Bojeho měl motiv k tak hroznému činu? Rolando se spojí s redaktorkou TV2, Anne Larsenovou. Stopy je zavedou k požáru, který byl osudný pro jednu místní rodinu. Co když ten požár nebyl nehoda? Anne a Rolando přijdou na to, že motivem mohlo být něco jiného, než se původně zdálo. Teď musí pachatele zastavit dřív, než zemřou další lidé.-

• Language: Čeština
• Publisher: SAGA Egmont
• Release date: Sep 2, 2019
• ISBN: 9788726228908

Book preview

Inger Gammelgaard Madsen

Spalujícívina

SAGA

Spalující vina

Original title:

Brændende skyld

Copyright © 2017, 2019 Inger Gammelgaard Madsen and SAGA Egmont, Copenhagen

All rights reserved

ISBN: 9788726228908

1. E-book edition, 2019

Format: EPUB 2.0

All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means without the prior written permission of the publisher, nor, be otherwise circulated in any form of binding or cover other than in which it is published and without a similar condition being imposed on the subsequent purchaser.

Spalující vina

Díl 1

Vypnul motor a v garáži se rozhostilo ticho. Slyšel jen svůj nepřirozeně zrychlený dech.

Když zajížděl dovnitř, světla dopadla na pracovní stůl. Lukas zase pracoval na své ptačí budce a samozřejmě po sobě neuklidil. Všude se válely kopečky pilin a pilka nebyla zpátky na svém mí stě na zdi s ostatním nářadím. Vypadá to, že se jeho syn na svůj projekt vykašlal – zase. Trochu ho hřálo, že to alespoň zkusil a nešel si hned sednout k televizi nebo počítači. Devítiletí kluci by měli být aktivní. Lukas ale neměl sport rád, na rozdíl od Miy, která chodila dvakrát týdně na tréninky házené. Až povyroste, tak se to třeba změní, Mia je přece jen o pár let starší.

Uvědomil si, že ho rozčiluje, že jeho syn nikdy neposlechne. A že nezdědil šikovné ruce svého otce a ani jeho smysl pro pořádek. Společně nakreslili na zeď obrysy všeho nářadí, takže vrátit pilku na místo by nemělo být tak složité. Žaludeční kyseliny mu zabublaly v žaludku a srdce mu začalo bít rychleji.

Opřel se do sedadla a ruce nechal položené na volantu, jakoby ještě řídil, zavřel oči a snažil se rozehnat svou podrážděnost a vztek. Pilka nebyla ten hlavní problém. Ani nepořádek nebo Lukas.

To on byl ten problém. Jeho frustrace a špatná rozhodnutí. Možná by se nic z toho nestalo, kdyby se tenkrát vzpamatoval a o všem Alice pověděl. Tušil, že měla už nějakou dobu podezření. Bylo to jasné pokaždé, když pracoval do noci nebo když jí oznamoval, že jede na konferenci do zahraničí. Věděla to, ale nic neřekla. Opravdu ho tolik milovala? Myslela si, že nemá na nikoho lepšího? Byla nádherná a mohla mít kohokoliv.

Otevřel oči a zíral do tmy. Při pomyšlení na Alice s jiným mužem jím projela spalující žárlivost. Už to samo o sobě dokazovalo jeho zkažený charakter. Neměl právo se takhle cítit, ani cítit úlevu, když jel kolem jejich vily a světla byla zhasnutá, což znamenalo, že Alice i děti už jsou v posteli. Jak jinak. Děti musejí vstávat brzo do školy a Alice má ranní směnu v nemocnici. Možná to, že šla brzy spát, byla od ní jakási forma protestu.

Měl zavolat, ale konečně se něco pohnulo. Zítra se dozví víc.

Po tom, co se s ní znovu setkal a díval se jí do očí, nemohl ten případ nechat být. Měl to po všech těch letech nechat plavat. Byla to nehoda. Alespoň se to píše ve zprávě. Celou dobu měl ale podezření, že to tak nebylo. Hnala ho do toho jeho profesionalita, nebo něco jiného? Alice se ho ptala, co ho trápí. Poznala to, vždyť byla starostlivá a vnímavá a vycítila jeho skrývaný smutek. A že myslí na všechno možné, jen ne na ni a na děti. Tehdy k ní měl být upřímný a všechno jí povědět. Všechno jí přiznat a očistit svou duši i život. Teď už na tom ale nezáleží. Na ničem už nezáleží.

Polkl knedlík v krku a palcem a ukazovákem si pevně stiskl kořen nosu, aby se nerozplakal. Byla výjimečná a byl si jistý, že ji miloval… opravdu miloval. Nebylo to jen o chtíči a sexu jako s těmi ostatními. Nebyla pro něho jen dalším úletem, který Alice záměrně přehlédla. Pro jednou to nebylo o mládí nebo kráse. Bylo v tom něco jiného. Něco bližšího a intimnějšího. Jejich vztah se nedal definovat po fyzické ani po psychické stránce a s žádnou ženou nic takového nezažil. Ani s Alice ne.

Sousedovic pes začal štěkat. Vzpamatoval se a otevřel dveře od auta. Když je za sebou zabouchl, garáží se rozlehlo nevyhnutelné hlasité prásknutí. Šlápl na kus dřeva se zahnutým hřebíkem, v duchu zaklel, rozsvítil a položil dřevo na pracovní stůl.

Lukas na té ptačí budce udělal kus práce. Zvedl ji a ze všech stran si ji prohlížel. Část střechy byla trochu křivá a jeden z hřebíků vyčuhoval, ale jinak vypadala celkem dobře. Na tváři se mu rozlil spontánní a posmutnělý úsměv. Otřel si oči. Zítra mu to pomůže dokončit.

Děti byly hlavním důvodem, proč Alice o ničem neřekl. Jejich Lukas a Mia. Byl by tenkrát schopen žít bez nich? Bylo by to tehdy nutné? Ona by je milovala, tím si byl jistý. Měla přece také děti. Obrátil své myšlenky k případu. Doufal, že si Torben té staré zprávy nevšiml, když se dnes večer nečekaně vrátil do práce. Jeho partner byl ohledně detailů až neobvykle vnímavý, proto byl ostatně tak dobrý policajt. Vstal a ze židle zvedl kabát, aby to vypadalo, že už jde domů. Doufal, že to vypadalo přesvědčivě.

Otevřel levé zadní dveře, ze sedadla sebral tašku a kabát, který si přehodil přes rameno, a vyšel z garáže. Byl poměrně teplý březnový večer. Hvězdy na nebi jasně zářily a suché listí živého plotu slabě šustilo ve větru.

Max od sousedů ještě pořád štěkal. Obvykle byl za plotem potichu a nikdy na něj neštěkal, protože ho znal. Rozhlédl se po ulici. Před domem sousedů bylo kus od lampy zaparkované auto. Tmavý Peugeot 208. V domě se ale nesvítilo, takže to nemohla být návštěva. Možná odjeli a Maxe nechali doma? Napadlo ho, že se na psa zajde podívat, aby ho uklidnil. Nechtěl jít rovnou za Alice do postele. Nechtělo se mu vysvětlovat, proč přišel domů tak pozdě. Také je možné, že by se jen upřeně dívala do tmy, otočená zády k němu. Neřekl jí, že se dnes zpozdí. Několikrát mu volala na mobil, ale on jí to nebral.

V té tmě auto vypadalo, jakoby se zlomyslně šklebilo. Trochu se nad sebou pousmál. To Lukas ho naučil takhle se dívat na auta. Jeho syn sledoval až moc animovaných seriálů a na každém modelu auta viděl obličej. Vždycky měl živou představivost. Některá auta mají milý, zlomyslný nebo potměšilý úsměv, a některá jsou rozzuřená nebo naštvaná. Lukas mu vysvětlil, že světla jsou jako oči a mřížka chladiče je pusa a zuby.

Tohle auto ještě u sousedů neviděl. Byli to postarší manželé, kteří nemívali návštěvy moc často. Zdálo se mu, že za volantem auta někdo sedí. Pevně zavřel oči a zamrkal. Slabé světlo z pouliční lampy odhalilo za volantem tmavou postavu.

V poslední době vyšetřovali organizovaný zločin – gang si obhlédne určitou čtvrť, kde pak začne loupit. Vydal se směrem k neznámému autu. Rukou si zastínil oči, protože se najednou rozsvítila přední světla a oslnila ho. Pneumatiky zasvištěly, ozval se motor a auto vyrazilo vpřed. Ani neměl čas si uvědomit, co se děje, když mu mřížka chladiče rozdrtila koleno a stehenní kost, vylétl do vzduchu jako hadrový panák a dopadl na asfaltovou silnici za autem. Otočil hlavu a viděl, jak červená světla mizí v dálce.

Drsný asfaltový povrch silnice se mu zaryl do tváře. Pokusil se vstát, ale bolest mu to nedovolila. Vyzvracel krev a téměř omdlel. Pes štěkal hlasitěji a znělo to, jakoby se k němu snažil přes plot dostat. V okně na konci zdi najednou zablikalo světlo.

 Lukasův pokoj.

Zavřel oči a cítil, jak mu krev stéká podél koutku úst. Marně se snažil zvednout ruku a setřít ji. Lukas ho takhle nesmí vidět. Zvuk motoru ho přiměl otevřít oči a otočit hlavu. Ležel uprostřed ulice a mířilo k němu auto. Zoufale se snažil odplazit jako zraněné zvíře, ale nedokázal se pohnout. S obrovskou námahou zvedl ruku do vzduchu a roztáhl prsty proti oslňujícím předním světlům, jakoby si snad myslel, že tím auto zastaví. Přiřítilo se k němu obrovskou rychlostí. Uvědomil si, že to bylo to samé auto. Jeho přední pneumatika byla tak blízko jeho obličeje, že si všiml, jaký má vzorek. Z posledních sil pronikavě vykřikl.

###

Policejní inspektor Axel Borg se snažil potlačit emoce, když se dozvěděl, že jednoho z jeho lidí odváží sanitka bez houkačky na forenzní oddělení. Žádné sirény. Žádný spěch. Znechuceně se podíval na kaluž krve na silnici, kam forenzní technici v bílých kombinézách pokládali malé žluté značky ve tvaru trojúhelníku. Vypadalo to jako základna pro pyramidu z karet. Technik pinzetou něco sebral ze silnice. Axel raději nechtěl vědět, co to bylo. Všiml si, že před kaluží krve nebyly žádné stopy po smyku a krev se začínala vpíjet do černého asfaltu.

Jeden z techniků mu zběžně kývl na pozdrav a vyfotil žlutou značku s číslem 5, která stála vedle nejasného otisku zablácené pneumatiky. Axel se musel odvrátit, když mu došlo, že to není bláto. Vyndal ruce z kapes tmavě šedého vlněného kabátu a zadíval se směrem k domu. Polkl naprázdno. Sdělit něco takového příbuzným bylo vždycky těžké.

Tentokrát se tomu však vyhnul. Ukázalo se, že Katja, nová policistka z jeho oddělení, má na tyhle věci talent a už se o celou záležitost postarala. Byla nová, takže Johana v podstatě neznala. Ale Axel znal Alice. Ani ne před čtyřmi měsíci spolu tančili na vánočním večírku. Johan netančil. Popravdě, ani Axel netančil, ale Alice se dalo jen těžko odolat, a bylo mu jí líto. Všichni v práci věděli, že Johan nebyl věrný manžel. Axel si nebyl jistý, jestli to Alice věděla také. Ale co na tom teď záleželo? Na ničem z toho nezáleží, když stojíte tváří v tvář smrti.

Těžkým krokem vyšel po schodech k předním dveřím vily a stiskl zvonek. Na schodech byl rozsypaný písek, který mu skřípal pod podrážkami. Zvonek se rozezněl veselou melodií, která se k celé scéně ani trochu nehodila. Slyšel ji jen tlumeně přes těžké dubové dveře. Zatímco čekal, mnul si palcem a ukazovákem svůj prošedivělý knír. Nervózní zvyk, který se naučil, když si nechal narůst bradku. A také si tím zkontroloval, že nemá ve vousech drobky ze sušenky, kterou jedl ke své večerní kávě, když mu tu tragickou zprávu oznámili.

Podíval se na hodinky. Čtvrt na dvě v noci. Katja už asi odešla, a pokud to Alice teď nezvládne, tak to počká. Možná šla spát. Netroufl si znovu zazvonit. Nejraději by toho už nechal, ale zrovna když se chystal otočit a jít s úlevou zpátky do auta, uslyšel, jak se dveře za ním otevírají. Alice měla oteklé, zarudlé oči a spodní ret se jí slabě chvěl. Nebyla nalíčená a nevypadala jako supermodelka, jako tehdy na vánočním večírku. Make-up s většinou žen udělá zázraky, ale jemu se víc líbila bez něj.

Beze slova otevřela dveře a zamířila do obývacího pokoje a posadila se na gauč ke svým dětem. I v pyžamu jí to slušelo. Kaštanově hnědé, kudrnaté vlasy měla sepnuté do ledabylého culíku. Holčička Mia plakala a chlapec vypadal, že je v šoku. Také byli v pyžamech. Holčička měla růžovou noční košilku s kytičkami a krajkami, chlapec měl soupravu. Axel se přistihl, jak počítá dinosaury na vršku jeho pyžama.

Odkašlal si.

„Je mi to moc líto, Alice," zachraptěl.

Alice přikývla. Chvějící rty zformovala do tichého děkuji.

Posadil se do křesla naproti gauči, kde spolu všichni těsně vedle sebe seděli, jakoby se chtěli vzájemně chránit před dalšími neštěstími. Alice objala svého syna, který k ní seděl blíž, kolem ramen. Přivinula ho k sobě a podívala se na Axela. Stěží ze sebe vypravila pár slov.

„Už víte… odkašlala si. „Už víte, kdo to byl?

Zavrtěl hlavou.

„Ne, ještě ne. Já po něm nebudu moct pátrat."

„Jak to? Tak kdo tedy…" zmateně se na něho podívala.

„Taková jsou pravidla, Alice. Nesmíme se účastnit vyšetřování, které se týká našich lidí."

„Kdo ale potom najde toho řidiče? Kdo zná Johana lépe než ty?"

„A v tom je právě ta potíž. Znám Johana až příliš dobře a stejně tak ho zná i zbytek jeho kolegů. Obvykle takové vyšetřování vede sousední policejní útvar."

Alice se ještě víc