Hvězdy a strach

By Petr Vyhlídka

Prázdninové dobrodružství. Copak mě mohlo napadnout, že tím nevážně míněným nápadem přivolávám vážně podivné události?
Asi mělo.
A přitom to začalo docela obyčejně. V nížinách už roky nebývá, vyrazili jsme tedy za sněhem do hor. S naivní představou ničím a hlavně nikým nerušeného pozorování zimní přírody. Přírodu jsme našli. Obsazenou ne zající a srnkami, ale něčím – to už je snad osud – nadpřirozeným. Ne, Sněžný muž to nebyl. Kdyby ano, byla by to nejspíš ta lepší varianta.

• Language: Čeština
• Publisher: Petr Vyhlídka
• Release date: Jul 21, 2023
• ISBN: 9798215456354

Petr Vyhlídka

Sběratel bubáků a strašidel. Člověk se závislostí na videohrách, klasických detektivkách a staré brakové literatuře, jemuž, když v dětství došlo čtení, rozhodl se napsat si ho sám. A ten koníček mu vydržel dodnes.

Book preview

První kapitola. Já vím o Vánocích bílých

V den Eminých jedenáctých narozenin sněžilo. Byl to dárek.

Ano, moje dcera má přátele, kteří něco takového umí zařídit. Celý prosinec se teplota držela nad nulou, když z oblohy něco spadlo, tak déšť. Až přišlo ráno jedenadvacátého, a do mého pokoje vlétla se svítáním Ema, aby mě nadšeně vytáhla z postele k oknu.

Chumelilo. Stromy na svahu za domem se převlékly do bílé, z jabloně svítila nesklizená červená jablka jako ozdoby na vánočním stromku, trsy neposečené trávy připomínaly zamrzlé peřeje. Dokonce i ulice před domem změnila barvu. Bílá dlouho nezůstala, ale stejně.

Odpoledne jsme na zábradlí úzké lodžie postavili několik malinkých sněhuláků. Jeden měl na hlavě paraplíčko ze zmrzlinového poháru, druhý držel svíčku z narozeninového dortu, dalšího zdobila žlutá mašle, původně stužka jednoho dárku. Kmen Narozeninů, pojmenovala je Ema. Přinesla sníh z okna svého pokoje a přidala další příslušníky. Objemného náčelníka, dva Narozeniny na jeho úkor hubené (jednoho s páteří z tužky tvrdosti B, druhému trčel z hlavy chochol tmavých vlasů na konci osmičky štětce, protože bez pomocné konstrukce by nestáli) a něco, co prý bylo Obyčejné zvíře.

Potom nám došel stavební materiál. Ukázal jsem na svah za domem.

„Postavíme jednoho velkého?"

„To bych asi už neměla stavět sněhuláky venku, namítla Ema, „Když je mi už – náct, tak to znamená, že jsem začala dospívat.

„Ještě klidně můžeš. A jestli to něco znamená, pak že ti přibudou povinnosti."

Protože mě v tu chvíli žádné nenapadly, významně jsem se na Emu zadíval. Trik vyšel, okamžitě otevřené téma vzdala.

„Sníh je fajn," vrátila se k bezpečně neutrálnímu. Zavrtala do břicha baculatého sněhuláka prst.

„Do Vánoc ale nevydrží," posteskla si. Podíval jsem se na oblohu.

„Jsou to tři dny. Třeba jo."

Koukla po na mě se shovívavým výrazem.

„A i kdyby ne, nedal jsem se, „stejně budou zimní prázdniny. Jistě, sníh je fajn, ale jde to i bez něho. Nebo můžeme i za ním. Co kdybychom někam na pár dní jeli?

Vím, jak na ni.

„Kam?"

„Kam bys chtěla?" zeptal jsem se. Nebyla to jen řečnická otázka, nezávazný dotaz, který má jen obohatit konverzaci. Bylo jasné, že odstartuje rozhovor, na jehož konci bude opravdový výlet.

Ema ráda cestuje. Donedávna k tomu nemívala tolik příležitostí. Vlastně prakticky žádné.

Naše rodina (což už jste jistě poznali) má dva členy. Na první pohled nenápadnou, ovšem někdy až nepříčetně zvídavou a zvědavou dnešním dnem už jedenáctiletou dceru, kromě jiného též dívku zvláštních schopností. A nezajímavého otce. Dospělého, aspoň podle dokladů, někteří lidé to ovšem občas zpochybňují. Proč a jak jsme se do tohoto stavu propracovali by bylo na delší vyprávění s odbočkami a řadou vysvětlivek pod čarou, a to ještě v případě, kdybych věděl, jak a kde začít. Takže zůstaneme u téhle prosté informace. Potřebnou část jste se ostatně dozvěděli hned na začátku, pročež můžeme bez následků pokračovat.

Jaké místo vybere, když si povídáme o sněhu a zimě?

Řekne určitě, že do Alp nebo na Štrbské Pleso, já navrhnu Nové Hrady, protože jsou po ruce, Ema na mě udělá oči, a nakonec se shodneme na něčem, co uspokojí oba, to už znám.

„Chtěla bych někam na samotu," zaskočila mě.

„Proč?"

„Četla jsem jednu knížku, co jsem našla v knihovně. O klukovi, co bydlel v hájovně. Měl tam zvířátka a tak."

Zbystřil jsem.

„Nechci nic živýho. Možná rybičky, připustila, „Nebo šneka. Ale docela by mě zajímalo, jaké to je, když kolem tebe nejsou žádný lidi.

Vyrůstala jsi v uzavřené komunitě, chtěl jsem ji upozornit, jenže pak mi došlo, že právě v takových společnostech pořád na někoho narážíte.

„Pár dní, ne pořád, spěchala mě ujistit, když si všimla mého zahloubaného výrazu. „Už takhle to mám do školy přes půl města, vyčetla mi.

Podíval jsem se na zasněžený parapet. Má narozeniny. Já nápad. (A taky úkol zkontrolovat knihovnu. Nejsou tam jen dobrodružné knížky, které jsem si přinesl ze svého dětského pokoje ve Dvorech. Což je mimochodem taky přes půl města.)

„Tak to máš štěstí, zareagoval jsem promptně. „Tedy, pokud ti bude stačit malá vesnice. Hájovnu nemám.

Ohrnula nosík.

„Je to v horách."

„Vysokejch?"

Pokrčil jsem rameny.

„Tak asi jo."

Věděl jsem, že Emina touha po výletech vyhraje.

„Jmenuje se Horská Lhota, přidal jsem, „A široko daleko žádná jiná ves není. Bydleli bychom v penzionu paní Doležalové. Vypadá jako dřevěná chalupa, ale je tam útulno.

Zafoukal vítr, přinášející večer. Nechali jsme Narozeniny jejich osudu a schovali se do tepla. K dortu a čaji.

„Je daleko, ta malá Lhota?" zeptala se Ema, zatímco dobývala jahodu. Dort měl dvě piškotová patra, uvnitř tvarohový krém a nahoře spoustu ovoce.

„Jak se to vezme. Na Šumavě. Ta odtud až tak daleko není, podle mapy. Jenže ono tam prakticky nic nejezdí. Nevedou tam ani koleje…"

Ema rozkousla a polkla úspěšný úlovek.

„… ani silnice." doplnila.

„Silnice ano. Úzká a zakroucená. Myslím ale, že po ní snad nejezdí ani autobus. Určitě ne každý den."

Kanadská borůvka dostala milost. Skutálela se z nahnuté lžičky bez povšimnutí.

„Takže bych tam byla jako na opravdový samotě? ujistila se dcera, „a mohla pozorovat divoký zvířata? Srnky a zajíce a tak?

„Určitě. Všude kolem jsou lesy."

„To by bylo skvělý."

Zahleděla se do prázdna.

„Kdy?" zeptala se tiše. Vím, že když se takhle nehlásí k tváři ani hlasu, znamená to, že se bojí odpovědi. Mohl jsem sáhnout prostě do budoucnosti, navrhnout bezpečně vzdálené a k přípravám tak vhodné léto. Jednoduše říct: Ještě uvidíme. Jenže tak nějak mi v hlavě obě možnosti zněly příliš hořce. Nejen práce, která jde zvládnout do večera by se nemusela odkládat na ráno. Proč čekat i se zábavou a vyplňovat čas náhražkami?

„Třeba teď o zimních prázdninách," vystřelil jsem bez dlouhého přemýšlení. Ema vykulila oči.

„Fakt hned příští týden?"

Nebylo úplně pozdě couvnout, ale neudělal jsem to. Hrdinně jsem pokýval hlavou, trochu tajuplně řekl: Uvidíme, (což je vlastně jasné Ano), načež mi došlo, že jsem se dobrovolně vrhl do hrozícího průšvihu.

* * *

Sliboval jsem víc, než bylo v mých silách, mohl ztratit kousek těžce získané autority, ale štěstí mi přálo. V penzionu měli do konce roku volno. Paní Doležalová se ani nijak nedivila výletníkům v takovém počasí, její hlas v telefonu zněl sice trochu chladněji, slova ale ochotně. Po Vánocích se koneckonců nějaká koruna vždycky hodí, a dva nenároční nesilvestrovští hosté velkou údržbu nepotřebují.

Vyrobil jsem barevnou pozvánku na zimní dobrodružství a přiložil ji pod stromeček k Eminým vánočním dárkům. Otevřela obálku, zvedla hlavu a obdařila mě tak zářivým pomněnkovým pohledem, že jsem musel předstírat rýmu. Program byl od té chvíle naprosto jasný.

Co si mám vzít s sebou? Pojedeme vlakem? Jsou tam jeleni? Potřebuju baterku? Holínky, když tady už zase není sníh, nebo tam bude a mám si vzít zimní boty s kožíškem? A co dalekohled, máme dalekohled? Taky něco o stopách zvířat budeme potřebovat.

Poslouchal jsem napůl ucha. Ema plánovala a sepisovala seznamy, které po sestavení končily většinou v koši. Bylo to možná poprvé, kdy vyrážela na několikadenní výlet. Počítala prakticky každou minutu.

Až konečně přišel šestadvacátý prosinec, my se definitivně sbalili a vyrazili do šumavské divočiny.

Prázdninové dobrodružství.

Copak mě mohlo napadnout, že tím nevážně míněným papírem přivolávám vážně podivné události?

Asi mělo.

* * *

Taxi, které nás vysadilo před penzionem, zmizelo směr civilizace. Chvíli jsme stáli u cesty a prohlíželi si Horskou Lhotu. Do patra přistavěný rodinný dům opravdu kdosi kdysi obložil dřevem, takže připomínal křížence mezi horskou chatou a roubenkou. Naproti přes silnici, u nízkého přikrčeného stavení s okny téměř na úrovni asfaltu trčela oprýskaná značka sezónní autobusové zastávky. Cesta pokračovala mírnou zatáčkou, v níž se na sebe mračila dvoje vrata dvou statků, šedomodrého a světle žlutého. Za prvním vykukovala věžička trafostanice, za druhým vysoký holý dub. Slunce, které svítilo z vyčištěné oblohy, obraz kupodivu zprvu nijak nevylepšovalo.

Čekal jsem něco víc idylického. Jenže zima, byť opatřená sněhem, který v našich nepatrných kopcích prakticky neznáme, nemusí být ladovsky pohledná. Někdy se jeví vlhce špinavá, studená a prázdná. Ale jak se tak koukáte a ohrnujete nos nad sněhem nedokonale posypanými stromky, závějí zašpiněnou kamínky posypu, odlétávajícími od pneumatik, a neuspořádaně přelámanými rampouchy, najednou objevíte naprosto jinou kvalitu. Protože právě určitá omšelost a chaos dávají světu tu správnou patinu. Nové věci jsou možná krásné, ale nejsou živé, nemají historii. Bílá může působit nevinně, ale rychle se ušpiní.

Stačilo jen vdechnout něco čerstvého vzduchu, uvědomit si nezvyklé venkovské ticho, a krajina se na člověka začala usmívat. Tvářit se nostalgicky, to hodně zabírá.

Podívejte, staré dobré (tu odvrácenou stranu rádi a rychle zapomínáme) časy jsou zpátky.

Horská Lhota nezamrzla tak úplně v minulosti. Dlážděný chodník po jedné straně silnice a několik lamp veřejného osvětlení ukazovalo, že i dobrou noc dávající lišky se nezříkají vymožeností, ulehčujících život. Ovšem v míře ne víc než nezbytné, jak to tak vypadalo. Bývalo tu rozhodně mnohem živěji, ale ten čas přede dvěma staletími už nic nepřipomínalo. Dokonce i zemědělské usedlosti tu byly ještě menší než u nás. Malá stavení, nevysoké stodoly. Pamatoval jsem si, že nejmladší stavba, kterou jsem tu před lety našel, měla ve štítu štuk 1928. Války minulého století Lhotu prakticky vyprázdnily, poválečná léta zakonzervovala. Byl to dokonalý zapadákov.

Začátek třetího tisíciletí ale má takováhle místa rád. Může si tu hrát na ony staré dobré časy jen krok od těch nových ještě lepších. Taky proto jsem se sem před dvěma roky schoval na dovolenou. Z toho důvodu fungoval penzion i hospůdka z někdejší kovárny, v létě odchytávající cykloturisty. Ta teď bude nejspíš zavřená, což je docela škoda, protože kromě piva, limonády a nanuků je v ní taky něco jako malé muzeum černého řemesla. Možná by se Emě líbilo, i když je to holka. A momentálně soustředěná na život v divoké přírodě.

Zvedl jsem velkou sportovní tašku, druhou rukou chytil madlo cestovního kufru na kolečkách.

„Zazvoň."

Ema, vybavená toliko menším batohem, jemuž říká Výpravový, se natáhla k tlačítku vedle nízkých vrátek.

„Tak jste tady."