Pod kůží: Bratři Reedovi, #1

By Tammy Falkner

Ona je velmi uzavřená. On by ale mohl být jejím klíčem.

Logan Reed je pohledný, potetovaný a podmanivý.

Kit si nejde pro ránu daleko. Snad proto, že má tajemství?

Kit si chce pořídit tetování, a Logan spatří v jejím tetování víc, než má ona v úmyslu s kýmkoli sdílet. Vidí ji takovou, jakou ji dosud nikdy nikdo neviděl. 
Logan není němý, ale už osm let nepromluvil ani slovo. Nebyl důvod. Dokud nepotkal Kit. Logan nemá představu o tom, co Kit trápí. Kit nemá představu o tom, čeho je schopná. Co všechno je ochotná obětovat, aby zachránila to, co je pro ni nejdůležitější.

Tato kniha není určena pro osoby mladší 18 let.

• Language: Čeština
• Publisher: Tammy Falkner
• Release date: Jul 1, 2015
• ISBN: 9781513094649

Book preview

Pohledný, Potetovaný a Podmanivý

(Handsome, tattooed and captivating)

(Bratři Reedovi 1)

Napsala: Tammy Falkner

Anotace

––––––––

Ona je velmi uzavřená. On by ale mohl být jejím klíčem.

Logan Reed je pohledný, potetovaný a podmanivý.

Kit si nejde pro ránu daleko. Snad proto, že má tajemství?

Kit si chce pořídit tetování, a Logan spatří v jejím tetování víc, než má ona v úmyslu s kýmkoli sdílet. Vidí ji takovou, jakou ji dosud nikdy nikdo neviděl.

Logan není němý, ale už osm let nepromluvil ani slovo. Nebyl důvod. Dokud nepotkal Kit. Logan nemá představu o tom, co Kit trápí. Kit nemá představu o tom, čeho je schopná. Co všechno je ochotná obětovat, aby zachránila to, co je pro ni nejdůležitější.

––––––––

Tato kniha není určena pro osoby mladší 18 let.

Pohledný, Potetovaný a Podmanivý

1. Kapitola

Logan

Nevím, jak se jmenuje, ale připadá mi povědomá. Je jako malý balíček v krátké sukni, který láká k představám, jak asi vypadá ta její mála baculatá prdelka. Ta představa mě pohltila natolik, že nemůžu myslet na nic jiného. Jsem tak tvrdý, že nemůžu ani vyjít zpoza stolu, kde kreslím tetování pro klienta. Sáhnu dolů a upravím si své nádobíčko. Cítím, jak se mi kovový zip tře o péro. Je to nepříjemné, ale nestačí to. Tvrdý jsem pořád. Neměl jsem dnes jít naostro. Doufám, že Paul už ráno vypral.

Když si vyhrne rukáv, aby mi něco ukázala, všimnu si jejích ztvrdlých bradavek pod žebrovaným trikem. Snažím se, ale vůbec nemohu odtrhnout oči z jejích prsou, abych se podíval, co mi to vlastně ukazuje. Vrazí mi zápěstí až těsně k obličeji a já musím uhnout pohledem. Do prdele. Nachytala mě. Řekl bych jí, že jsem jenom kluk a nemůžu si pomoct. Tedy, chtěl bych jí to říct, kdybych mohl.

Jen koutkem oka zahlédnu, jak na mě mluví. Přesněji, vidím jen, jak se její rty pohybují.  Dalo by se vlastně říct, že od svých třinácti let, kdy jsem ohluchnul, už se mnou nikdo nemluví. Zase mi něco říká. Když neodpovídám, podívá se na mého staršího bratra Paula. Ten obrátí oči v sloup a plácne se dlaní do čela.

„Přestaň koukat na její prsa, blbče," říká bratr nahlas a zároveň znakovou řečí. Ona zčervená, ale ve stejném okamžiku se koutkem úst uculuje. Propíchnu bratra pohledem a znakuji zpátky: Drž hubu kurva. Vždyť je nádherná.

On jí to překládá. Nejraději bych zařval, ale nemůžu. Od té doby, co neslyším, tak ani nemluvím. Ne že bych nemohl, ale nedlouho po tom, co jsem ohluchl, mi jeden kluk na hřišti řekl, že mám hlas jako žába. Od té doby jsem už nepromluvil. Je to tak lepší.

Paul říká: „Prý jsi krásná, a pokračuje: „To proto zírá na tvá prsa, jako by mu bylo dvanáct.

Ukážu mu prostředník, ale on se mi jenom směje a drží ruce jako by se vzdával. „Co? ptá se a stále znakuje. „Žádné sprosťárny nebo jí to přeložím! vyhrožuje a ona to všechno poslouchá.

Debil. Zneužívá toho, že nemůžu mluvit, a že mi nezbývá nic jiného než znakovat. Co takhle tajný bratrský kód? znakuju.

„Jen mi začni šeptat tajemství do ucha, blbče a já ti urazím hlavu."

To si můžeš zkusit, posero.

Směje se. „Je tak romantický, sděluje jí. „Říká něco o líbání zadku.  Ona se usmívá. Ten úsměv by mě složil na kolena, kdybych už neseděl za stolem. Usmívá se a odhrne si černé vlasy z obličeje a společně s pramínkem modrých vlasů si je zastrčí za ucho.

Vypadá to, že mi chce něco říct, ale místo toho se najednou podívá na mého bratra. „Umí odezírat?" zeptá se.

„Záleží na tom, jak moc se mu líbíš, říká můj bratr s pokrčením ramen. „Nebo jak nadržený se daný den cítí. Zvedne obočí a jeho pohled cestuje z mé tváře ke stolu. Do prdele! Viděl mě upravovat si nádobíčko. „Řekl bych, že se mu líbíš hodně".

Ona na to nic neřekne, jenom tak trošku přivře oči a ušklíbne se. Pak se podívá přímo na mě a říká: „Chci tetování." Ukáže k přední části obchodu. Stále mluví, ale protože na její krásné třešňové rty teď nevidím, jelikož se na mě nedívá, nerozumím jí. Jak rád bych vyskočil a díval se jí do tváře. Vždyť ona mluví se mnou. Se mnou! Proboha – se mnou!! Jen silou vůle se držím na místě. Jen co domluví, podívá se na mě, má rty ve tvaru písmene O.

„Promiň, utrousí. „Hádám, že jsi z toho, co jsem teď řekla, nic nepochytil? Povzdechne si a říká, „Chci tetování a ta holka vepředu mě poslala za tebou."

Dívám se na bratra, který právě dokončil tetování a momentálně nic nedělá. Friday – opravdu, Friday je její jméno – se směje a znakuje: „Není zač".

Poškrábu se na hlavě a zašklebím se. Friday to na mě narafičila. Tohle dělá pořád. A někdy to i funguje. Posílá mi všechny ty žhavé holky. I ty ne tak žhavé holky. A taky ty, které jen chtějí spát s hluchým klukem, protože někde slyšely, že je úžasný v posteli. Jsem ten, se kterým nemusí tolik mluvit. Jsem ten, se kterým nemusí předstírat. Stejně bych nevěděl, co říkají.

Jestliže je tu ta dívka jen proto, aby se se mnou vyspala, můžeme přeskočit ten nesmysl s tetováním a dát se do toho.

„Ani o tom nepřemýšlej, říká můj bratr. „Ona chce tetování. To je všechno.

Co ty víš, co chce?

Prostě to vím, znakuje. Teď to jen znakuje. Neříká nic. Nesnaž se tuhle vojet.

Rozhodím ruce v otázce a ptám se proč. „Ona není odsud," říká, ale znakuje: Není jako my.

Aha, o to jde. Je z té lepší části města. Nevadí. Možná je bohatá, ale byla by vděčná za to, co pro ni můžu udělat. Chytím ji za ruku a jemně tisknu, aby se na mě podívala. Otočím jí ruku a dotýkám se jejího zápěstí. Moje prsty přejíždějí přes duhově modré žíly pod její hebkou kůží. Nakreslím kruh špičkou prstu s otázkou: Tady?

Její ústa se otvírají. Husí kůže jí přebíhá po paži. Hernajs, tak v tomhle jsem fakt dobrej.

Vstávám a dotýkám se její šíje, ale ona smete mou ruku pryč a kroutí hlavou. Její rty jsou pevně sevřené.

Dívám se přímo na její prsa a olíznu si při tom rty. Pak natáhnu ruku a vedu jeden prst dolů přes křivku jejích prsou. Tady? Vyslovuji nehlasně.

Nevidím to přicházet. Praští mě do nosu tou svou maličkou pěstí. Není to poprvé, co jsem dostal facku od holky, ale nikdy mě žádná nepraštila do nosu. Kurva, to bolí. Vlhká, měděná chuť krve mi sklouzne přes rty a já jí stírám. Krev mi valí z nosu. Paul mi strčí ručník do rukou a zakloní mi hlavu.

Kurva, pořád to bolí. Tlačí mi na kořen nosu a tak přes zmuchlaný ručník nevidím jeho ústa nebo ruce, takže nemám ponětí, jestli mi něco říká nebo jestli se mi jen směje, pitomec. Zvedne ručník, ale krev mi znovu začne téct ke rtům. Zahlédnu ji, jak má stále zaťaté pěsti a pozoruje, jak tu trpím.

Do prdele, to bolí.

Otočí se na podpatcích svých černých kozaček a odchází. Chci na ni zavolat, aby tu zůstala. Měl bych říct, že se omlouvám, ale nemůžu. Nemůžu ji zavolat zpět. Začínám se zvedat, ale Paul mě strčí zpátky do křesla. Sedni si, znakuje. Možná to máš zlomený.

Všimnu si na zemi kousku zmačkaného papíru. Od Paula si beru ručník, tisknu si ho na nos a ukazuju na ten kousek papíru. On ho zvedne a dívá se na něj. „To upadlo jí?" ptá se.

Přikývnu. Je ještě vlhký od její zpocené dlaně. Rozložím ho a vidím spletitý design. Musím se opravdu soustředit, abych rozpoznal ty jakoby skryté obrázky.  Vidím kytaru, struny rozbité a trčící v podivných úhlech. Na konci strun jsou malé květy. Otáčím obrázek a dívám se přes ručník, který si stále držím jednou rukou na nose. Paul ho nahrazuje dalším čistým. Nos mi stále krvácí. Doprdele. Pořádně se podívám na ty květy. Vidím, že to vlastně vůbec žádné květy nejsou, ale jsou to prťavé okovy, taková ta středověká pouta. Na rozdíl od většiny lidí, kteří by viděli jen zajímavý nebo krásný obrázek, já vidím bolest. Vidím věci, o kterých by s největší pravděpodobností ani nechtěla, aby někdo věděl.

Do hajzlu. Jsem v prdeli. Teď chci víc než cokoliv jiného vědět, co tenhle nákres vlastně znamená. Je v tom zřejmě mnohem víc, než jen pěkný obrázek. Tak jako ona není jen pěkná holka. Anebo možná je. Možná je to jen mrcha se senzačním pravým hákem, která si dá moje koule k obědu, pokud jí dám záminku.

Pohrávám si s nákresem v ruce a vidím, že už žádný zákazník nečeká. Za chvíli budeme končit. Šťouchnu Paula do ramene, ukážu mu ten obrázek a prstem pak na vnitřní stranu mého zápěstí. Je to jediné místo na mé paži, které ještě nemám potetované. Mí bratři se totiž na mě učili tetovat, dávno předtím, než jsem to já sám mohl dělat legálně.

Ne, znakuje Paul s prvními dvěma prsty a palcem, pleskajíc s nimi o sebe. Ztratil jsi rozum? To ti nikdy nevytetuju.

Kráčí směrem k přední části obchodu a sedá si vedle Friday. Snaží se jí dostat do kalhotek od té doby, co tu začala pracovat. Friday má ale přítelkyni, takže on má smůlu.

Nachystám si věci na tetování. Už jsem si zvládl vytetovat složitější nákres. Tenhle zvládnu taky.

Paul se vrátí za mnou, kde se připravuji. „Já to tedy udělám, říká. „Stejně bys ses do toho pustil sám.

Zvedám jeden prst. Jednu změnu.

Co chceš změnit? Dívá se dolů na nákres, nakrčí při tom čelo, jak se snaží vstřebat všechny ty tvary a barvy, pouta, kytaru a pichlavé trny. Uvažuju, jestli je také schopen v tom vidět to její trápení. Asi ano, protože dodává, To je teda síla!

Nikdy moc nemluví, když jsme spolu sami. A já jsem za to vděčný. Je to jako bychom najednou mluvili společným jazykem.

Přikývnu a začnu si zápěstí dezinfikovat alkoholem, zatímco on si navléká rukavice.

2. Kapitola

Emily

Už jsou to dva dny, co jsem praštila toho kreténa z tetovacího salonu a ještě teď mě z toho bolí ruka. Hrávám v podchodu metra u Central parku. Kvůli té ruce je to dneska trochu náročnější. V tomto podchodu hrávám nejraději, protože především děti se tu zastavují a poslouchají mě. Moje hudba se jim líbí a vykouzlí jim úsměv na tváři.  Smích je pozůstatek z mého bývalého života. Tedy, já sama se už moc často neusmívám, jaksi není čemu. Zato miluju, když se děti na mě podívají, v jejich upřímných očích to zajiskří a ony se začnou smát. Mají všechno to očekávání vepsané ve tváři. Připomíná mi to mé dřívější já.

Protože jsem bez peněz, tak asi budu dnes i zpívat. Nezpívám pokaždé, když hraju, ale potřebuju přilákat co nejvíce lidí. Čím víc lidí, tím víc peněz si budu moci odnést s sebou domů. No, domů. To je u mě relativní pojem. Domov je teď pro mě tam, kde zrovna složím hlavu.

Sedím na zemi v tunelu na studeném betonu. Z dálky se ozývá klapot uspěchaných podpatků. Přede mnou leží pouzdro na kytaru. Mám tam jen pár drobných. Před chvílí ale přišla drobounká stará paní a hodila mi tam pětidolarovku, zatímco jsem hrála „Bridge Over Troubled Water". Všimla jsem si, že starší dámy tu písničku mají rády. Možná jim ta písnička něco připomíná.

Mám na sobě krátkou skládanou sukni a černé žebrované tričko s krátkými rukávy, které mi padne jako ulité. Vypadám jako studentka. Oblékám se tak, abych přilákala pozornost. Chlapům se to líbí a ženským to nevadí. Chlapi na to fakt letí, stejně jako ten tatér před dvěma dny. Musím ale uznat, že nebyl k zahození. Kudrnatej blonďák s rameny širokými tak, že by možná ani neprošel dveřmi. Když se zvedl zpoza stolu, tyčil se nade mnou víc než o hlavu. Taky se mi líbilo, že na pažích neměl snad ani jediné místečko, které by nebylo potetované. Na levé ruce měl vytetované rty. Hlavou se mi honily otázky. Jsou to snad rty někoho konkrétního? Nebo snad památka na první polibek? Nebo je za tím něco hlubšího, podobně významného jako je to moje tetování pro mě?

Opravdu mě naštvalo, že mi ten můj nákres tetování vypadnul z ruky, když jsem vyběhla ven. Myslela jsem si, že ho mám pořád v ruce, ale když jsem se zastavila, abych se trochu vydýchala, byl pryč. Na moment jsem doufala, že se za mnou ten kretén rozběhne, ale přece jen dost krvácel, když jsem odtamtud vypadla.

Znovu jsem si protřepala bolavou ruku. Chlapeček s blonďatou kšticí, který sem chodí pravidelně se svou maminkou, která se za mě dokonce jednou i pomodlila, si stoupl přede mě, dlaň plnou drobných. Začala jsem tedy hrát „Jesus Loves Me". Ale mě Ježíš nemiluje. Kdyby mě miloval, tak by mě nestvořil takovou, jaká jsem. Byla bych normální. Chlapeček zaboří svůj obličej do matčina stehna a drží se jí jako klíště, zatímco jeho matka se ke mně přidala a zpívá. Když skončíme, drobné z jeho ruky padají do mého kytarového pouzdra s tichým žuchnutím.

Když hraju, nikdy neděkuju ani se nebavím s dětmi. Stejně tak s dospělými, pokud se mě sami na něco nezeptají. Prostě jen hraju. Někdy taky zpívám, ale nemám ráda, všechnu tu pozornost, kterou to vzbuzuje. Teda kromě dneška. Dnes naopak potřebuju, aby si mě kolemjdoucí všimli. Našetřila jsem si totiž plných tři sta dolarů, které by stačily k tomu, abych zaplatila nocleh a taky to tetování, které jsem moc chtěla. Bohužel mi ty peníze někdo v noci v azyláku ukradl. Byla to moje chyba, že jsem usnula s penězi v kapse. Měla jsem si je strčit do podprdy. Když jsem se vzbudila, byly už pryč. Divím se, že mi nevzali taky kytaru, ale to bude asi tím, že jsem ji držela v náručí tak, jako matky objímají ve spánku své děti.

Škoda, že to včera s tím tetováním nevyšlo. Moc jsem si ho přála. Sice by to byly zbytečné výdaje, ale bylo mi ten den právě devatenáct, tak jsem si chtěla udělat radost. Už dlouho pro mě nikdo nic neudělal. Chtěla jsem na chvíli na všechno zapomenout, uvolnit se a být šťastná. Co to melu? To se přece nikdy nestane.

Není jednoduché bydlet v tomhle městě. Město se s tebou nemazlí. Život tady je úplně jiný, než tam odkud pocházím. Nicméně, teď už je to můj domov. Miluju ten hluk a shon velkoměsta, líbí se mi, jak se tady mísí různé etnické skupiny. Lidé s rozdílnou barvou kůže, tvarem očí nebo jen s rozdílnou stavbou těla.

Holčička natahuje svou malou buclatou ručičku ke strunám mé kytary. Usměju se na ni a beru její ručičku do své.  Je jemňoučká a taky trošku vlhká, protože ještě před chviličkou si strkala prstík do pusinky. Pohrávám si s jejími prsty a tvářím se udiveně.

Její oči se naplní slzami okamžitě po tom, co ji matka plácne přes ruku tak silně až to pleskne.  To jsi teda nemusela dělat, říkám si. Vždyť neudělala nic špatného. Sleduju,