Mezi Dobrem A Zlem: Mezi Dobrem A Zlem, #1

By Marek Hnila

Oceněná kniha povídek od českého autora.
Námětově různorodé krátké prózy českého autora nabízejí příběhy o tom, jak obtížné je dojít ke správnému rozhodnutí, rozeznat dobro od zla a posuzovat lidi i události tak, jak si skutečně zasluhují.

• Language: Čeština
• Publisher: Marek Hnila
• Release date: Dec 12, 2023
• ISBN: 9788027414499

Marek Hnila

Marek Hnila (* 31 May 1995, Šternberk) is a Czech writer, photographer, journalist and performer. He is the founder of a cultural association of authors creating so-called pure culture (culture of lartpourlartism). His works include the books Mezi tebou a mnou, Správná věc, Bratříček and Mezi dobrem a zlem. Bio He chose the field of high school and later college mainly because of the vision of easier employment. He was never brought up to believe that culture was a way to make a living. Already during his studies at the secondary school in Bruntál he wrote short stories. One of his first was a short story called The Price, which was later published as an e-book in cooperation with the Municipal Library in Prague. Within a month, The Price was among the 10 most popular titles offered at the Prague City Library in 2014. In 2015, he wrote the short story Who Commands Off the Record. The writer and publishing editor Vladimír Páral read this philosophical-political allegory and wrote a positive personal review of it. Despite his reclusive nature, he organised concerts, exhibitions and performances. Then, as a businessman, when he began to distinguish between the commercial and artistic worlds, he quit his studies, resigned from his job, and in 2017 founded a publishing house where he published his first printed book, Bratříček. He took a very unconventional view of his publishing house and presented his vision to the general public in a vague way. He criticized the distributors of his books, whom he accused of belittling the meaning of the word fiction and thus the art in literature. He invested all his earnings in his other works and projects. During the year he also held several photographic exhibitions, but his interest slowly began to focus exclusively on literary work. He moved frequently and changed his second job. In 2018, he published a collection of three novellas and one short story titled Between Good and Evil. The publication of this book led to the consolidation of the idea of Hnil's work and the philosophy of his publishing house. Hnila has started collaborating with the Municipal Library in Prague again. In the way he published his books, he promoted the idea of literary education in the Czech Republic, pointing out that "Art literature is for education, not for relaxation."

Book preview

CENA

Kapitola 1

„Proč se mi to děje, doktore? otázal se Kevin, když dovyprávěl doktorovi svůj sen z minulé noci. Potom si šel opět sednout na okraj postele. „Každý den, každý večer to stejné. Trvá to už měsíc a žádné zlepšení. Možná naopak, cítím se ještě hůř!

„Snažte se uklidnit, Kevine. Váš stav není nejlepší. Potřebujete klid a odpočinek."

„Klid? Odpočinek? Vám se to řekne, doktore. Jenže jak můžu odpočívat? Jen co zavřu oči, tak…, nedopověděl větu a na chvíli ztichl. Potom se podíval na doktora s vyděšeným výrazem ve tváři. „Doktore, prosím, pomozte mi. Mám strach. Mám velký strach! dostal ze sebe Kevin roztřeseným hlasem.

Doktor zavřel blok, do kterého si dělal poznámky, naklonil se ke svému pacientovi a pravil: „Kevine, musíte mi věřit. Myslete teď jen na své uzdravení. Děláme pokroky. Vy děláte pokroky! Ale musíte mé léčbě důvěřovat. Bez toho se neuzdravíte."

Kevin svěsil hlavu. „Já vám důvěřuji, doktore. – Promiňte, já jen, že… Chtěl bych už z tohoto pokoje ven. Po všech těch snech se cítím každým dnem slabší a slabší. Jako bych umíral. – Doufám jen v brzké vyřešení mého problému."

Doktor vstal ze židle a položil Kevinovi ruku na rameno.

„Brzy, Kevine," ujišťoval ho, pak sáhnul do kapsy a vytáhl plato s prášky. Vylomil jeden a podal ho Kevinovi.

Kevin si povzdechl, vzal si lék a dal si jej do úst.

Doktor se pak jen otočil ke dveřím.

„To už dnes končíme? Ani si nezahrajeme? Netáhl jste už dva dny," dodal ještě Kevin a pohlédl na šachovnici, která byla na stolku kousek od protější zdi místnosti.

Doktor se zastavil těsně před dveřmi. „Dnes ne, Kevine. Mám spoustu práce. Zítra si s vámi zahraji."

Zabouchal dvakrát na dveře. Někdo za nimi strčil klíč do zámku a odemknul.

Kevin vstal. „Doktore?" zeptal se.

Doktor se otočil zpátky ke Kevinovi. „Ano? Kevine?"

„Vy víte, na co se vás chci ještě zeptat," řekl nesměle.

„Vím. A vy zase víte, že kdybych měl jakékoli zprávy, hned bych vám je přišel říct."

„Ptám se vás na to často. Za to se omlouvám, ale je to taková moje naděje."

„Rozumím, pravil doktor, „zatím však musím bohužel říct, že stále nikdo.

Kevin se znovu posadil a zklamaně svěsil hlavu. Doktor chtěl ještě něco dodat:

„Je mi to líto. Víte, že v den nehody se u vás nenašly žádné průkazy identity, proto jsme vaši fotku zveřejnili v celostátních zprávách. Nikdo nás ale zatím nekontaktoval, aby oznámil, že vás zná."

„Chtěl bych si vzpomenout. Aspoň na jednu jedinou věc. Tak moc bych chtěl…"

„Nemyslete teď na minulost. Myslete na své uzdravení. To je to nejdůležitější."

Po doktorových slovech se Kevin částečně uklidnil.

„Jste můj přítel, doktore. – Vážím si toho, co pro mě děláte, a nechci vás zdržovat, ale mohl bych vás požádat ještě o jednu maličkost? – Jestli se dnes už neuvidíme, mohl byste pustit tu skladbu? Tamtu… Nevzpomínám si na název. Jak jsme se o ní bavili minulý týden."

Doktor se zasmál: „Jistě, zařídím to."

Pak se otočil, otevřel dveře a vyšel ven. Dveře se hned zavřely a zvenku je někdo zamkl.

Když doktor odešel, Kevin si lehl na postel a zavřel oči. Hlídal se, aby neusnul. Bál se spánku a svých snů. Ležel a odpočíval, přesně jak po něm chtěl doktor. Po nějaké chvíli uslyšel hudbu. Hrála z reproduktoru visícím na stěně pokoje. Byla to skladba, kterou chtěl pustit. Pomáhala mu relaxovat a uklidnit mysl. Doktor tedy splnil, co slíbil.

Po více jak měsíci v léčebně si doktor získal Kevinovu důvěru. Klasická hudba byla jednou z jejich společných zálib.

Jako každé ráno po doktorově odchodu Kevin očekával, že za ním přijde kuchař se snídaní. Doktor a kuchař byli jediní, s kým si Kevin mohl v léčebně trochu popovídat, jelikož byl zamčený ve svém pokoji a do prostorů léčebny mu nebyl umožněn žádný přístup.

Každý den kuchař nosil Kevinovi snídani, oběd i večeři a vždy spolu prohodili pár slov. Kuchař nebyl v léčebně příliš oblíbený. Celý personál se mu posmíval, hlavně kvůli jeho koktání.

Vždy přesně v osm hodin čekal Kevin u malého otvoru ve dveřích, kterým mu kuchař podával talíř s jídlem. Přes tento otvor bylo trochu vidět za dveře pokoje a Kevin se často neubránil zvědavosti a díval se skrz něj. Většinou však viděl pouze to stejné – dlouhou chodbu, na jejímž konci bylo rozcestí a za ním dveře s velkým nápisem „VSTUP ZAKÁZÁN". Málokdy viděl procházet chodbou zdravotní sestru. Ze dveří s velkým nápisem však nikdy nikoho neviděl vycházet ani vcházet dovnitř. Jelikož měl spoustu času a bujnou fantazii, vymýšlel teorie, co se za dveřmi skrývá.

Když tak seděl u dveří a díval se otvorem ven, najednou z chodby vyšel kuchař. Nesl tác s jídlem. Kevin měl už velký hlad a cítil, že potřebuje nabrat síly. Kuchař jídlo protáhl otvorem a popřál Kevinovi dobrou chuť. Chvíli si spolu povídali přes dveře.

Je pravda, že si Kevin mohl sníst jídlo u stolu, ale byl rád za každé rozptýlení, jen aby nemusel myslet na to, jak čas rychle běží a že než se naděje, bude zase noc.

Kapitola 2

„Byl jsem tak unavený, nebo jsem se tak aspoň cítil. Bylo mi, jako bych se zrovna probudil ze špatného snu. Zvláštní že? Rozhlédl jsem se kolem. Seděl jsem u okna v jedoucím autobusu. Venku hustě pršelo a řidič jel jako šílenec, jako by do děr v silnici najížděl schválně.

Nejel jsem sám. Vlastně tam byl velký hluk. Pár sedadel za mnou seděla žena se psem – s velkým vlkodavem u nohy. V jednom kuse štěkal. Dál tam byly, jestli si dobře vzpomínám, děti, které zpívaly nějakou otravnou písničku. A jako by toho nebylo málo, manželský pár, který se hádal, ale přes ten kravál nebylo slyšet o čem. – Nevyspal by se tam zkrátka ani mrtvej.

Další cestující mám spíš v mlze. Jen muž, sedící asi tak pět až šest sedadel za mnou, zarytě mlčel. Na první pohled na něm nebylo nic zajímavého. Černá rádiovka, černý kabát, černé boty a rudě červená šála kolem krku. Asi se chcete zeptat, proč jsem si ho tak dobře zapamatoval. Co vám mám říkat? Byl to on. Už to poznám. Vždy si mne tak prohlížejí. Od samotného začátku ten muž sledoval každý můj pohyb. Bez přestání. Pořád, upřeně a přímo na mne. Ostatní v autobusu vypadali, že je moje přítomnost vůbec nezajímá. Jako bych neexistoval. Jen ten muž. Jedině on na mě pořád civěl.

Nevěděl jsem, co mám dělat. I když jsem se podíval za sebe a koukal na něj, pořád nechtěl uhnout ani koutkem oka. Vypadal, jako by ke mně cítil nějakou zášť. Viděl jsem to na něm! Nebyl to pohled, jakým se díváte na přítele. Ne. Nebyl to pohled, kterým se dívám já na vás a vy na mne. Ten muž se díval tak, jako by mě vidět ani nechtěl.

Autobus začal zpomalovat a blížila se zastávka. Musím se přiznat, že mě to na chvíli uklidnilo. Teď budu moci vystoupit a zbavit se toho chlapa, řekl jsem si. Autobus zastavil a já se chystal vstát ze sedadla, ale náhle vše utichlo. Dětský zpěv najednou přestal. Podíval jsem se na zadní sedadla, přesně tam, kde děti seděly. Byly potichu. Ani nešpitly a jenom hleděly na mě. Pes přestal štěkat. Ani muž se ženou se nehádali. V celém autobusu bylo hrobové ticho a všechny oči sledovaly jen mne. Bylo to děsivé.

Muž s červenou šálou vstal ze svého sedadla a uličkou šel přímo k mému sedadlu. Šel klidným krokem, s rukama v kapsách a s úsměvem v obličeji. Pořád se blížil. Nejdřív prošel kolem dětí. Potom prošel kolem mladého páru a nakonec i kolem ženy se psem. Zastavil se přímo za mým sedadlem a začal v kapse něco hledat. – Nemohl jsem říct jediné slovo, ani nic udělat, byl jsem jako připoutaný k sedadlu, jen jsem ho sledoval a čekal, co se stane. Měl jsem strach. Muž náhle vytáhl z kapsy svého kabátu pistoli a přiložil hlaveň k mé hlavě. Přestal se usmívat a pravil mi do očí tak, jak by to říkal člověku, jehož z celého srdce nenávidí:

‚Děvko!‘

Pak už jsem jen cítil, jak mi lebkou prošla kulka."

Kapitola 3

„Já už nemůžu, doktore, vyhrkl Kevin, hned jak dovyprávěl doktorovi svůj další sen. „Nemůžu. Vaše léčba nefunguje! Tohle byl opravdu obzvlášť děsivý sen. Je to stále horší a horší.

Doktor se napil kávy ze svého hrnku, vstal ze židle u postele a zamířil k šachovému stolku. Položil hrnek s kávou vedle šachovnice, mlčky se posadil a čekal, až se Kevin trochu uklidní a přijde za ním. Věděl, jak je Kevin vznětlivý. Každým dnem se ho doktor snažil uklidnit. Kevin pochopil. Utřel si opocené čelo, vstal z postele a přišel ke stolku také. Doktor vyčkával, až Kevin usedne, pak táhl figurkou.

„Chtěl jsem vám poděkovat za včerejší skladbu."

„To přeci nestojí za řeč, Kevine. Kdybych pro vás mohl ještě něco udělat…"

„Můžete!" skočil mu do řeči Kevin.

„… Poslouchám."

„Povídejte mi o tom, jak jsem se sem dostal."

Potom se naklonil k šachovnici a táhnul.

„Myslel jsem, že to víte," řekl doktor a zároveň sledoval Kevinův tah.

„Vím. Pamatuji si, jak jste mi o tom vyprávěl první dny v léčebně. Potom jsme se však už nikdy k mojí nehodě nevrátili. Rád bych to slyšel znovu. Jestli vám to nevadí."

„Minulost ale není to, co by vás mělo zajímat. – Bohužel už si na ni možná nikdy ani nevzpomenete. Přítomnost a vaše uzdravení by mělo být pro vás to hlavní."

„To samozřejmě vím a opravdu se snažím, ale i přesto všechno by mi, myslím, pomohlo pochopit…"

Doktor vzal Kevinovi dámou pěšce. To Kevina zarazilo.

„… Můžu vám jen zopakovat to, co