Nekonečné pohádky

By Branislav Rybar

Dnešní doba svým způsobem života vytváří velmi málo příležitostí poznávat přírodu a její krásy. Přetechnizovaný svět nám a našim dětem poskytuje zejména pohled do obrazovky mobilů, tabletů či TV, v nichž převládají hororové a akční postavy oproti zvířátkům, pohádky s podivnými pokřivenými postavami, z nichž vyzařuje pouze zlo a strach. V dnešním spěchu a stresu není ani čas přečíst dětem pohádku či příběh, která by jim ukazovala svět s jinými hodnotami, jakými se projevuje dnes. Lež ve všech oblastech života, touha po moci a z toho plynoucí důsledky jsou dnes příčinou morálního úpadku lidstva.
Vždy to začíná výchovou u dětí. Prostředí v jakém dítě žije a je vychováváno a jaké hodnoty jsou mu v dětství vštěpovány, určuje, čím se většinou bude řídit po celý život.
A k tomu patří i poznávání přírody a její účinky na lidi a okolí. Chceme proto tímto připomenout, jak je důležité seznamovat dítě s přírodou a jejími obyvateli. Právě jejich prostřednictvím se u dětí probudí soucítění a láskyplný vztah ke všemu živému a neživému. Jejich prostřednictvím si uvědomí, že ničením a ignorováním zákonů přírody, lidstvo spěje k sebezničení. Pomocí těchto pohádkových příběhů chceme dětem přiblížit, že mohou žít mnohem hezčí život, než ho žijí lidé dnes. Tento život si však musí vytvořit sami.
Je na Vás, rodičích, abyste své děti vedli k poznávání přírody, a to, ať už čtením pohádkových příběhů o pozemských bytostech a zvířátkách, nebo samotnou procházkou po lese.
I my chceme malou kapkou přispět k utváření takového pokolení, které si bude vážit dary přírody, bez kterých nejsme schopni přežít.

• Language: Čeština
• Publisher: Branislav Rybar
• Release date: Mar 31, 2016
• ISBN: 9788097228170

Book preview

Píšťala a pes

Dávno, pradávno, když ještě slunce zářilo jasněji a krásněji, a měsíc se mnohem více usmíval na zem, žil jeden mládenec. Býval sám se svým psem v malé chaloupce na okraji lesa, u obrovské řeky. Nedaleko byla osada, ve které lidé o tom mládenci vyprávěli nejpodivnější příběhy. A o to víc, že uměl podivuhodně krásně hrát na píšťalu.Hrál tak krásné, že se celá příroda roztancovala a také jeho věrný pes skákal s radostí na zadních nožkách. Mládenec se živil lesním ovocem a sem tam mu něco přinesli i osadníci, on jim za to vždy zahrál nějakou krásnou písničku. Každé ráno, při východu slunce, mládenec jako v omámení chytil píšťalu a hrál. Hrál dlouho. Lidem se zdálo, že hudba zaznívá až kdesi z nebe. Ty písničky v nich vyvolávaly něco zvláštního, touhu po něčem, co si neuměli vysvětlit. Potom … potom ovšem procitli, a pustili se opět do své každodenní práce.

Jenže, bohužel, u některých osadníků vyvolával zvuk píšťaly i nenávist. Tito osadníci byli zlí, protože bažili jen po bohatství a moci. Hlas píšťaly, který vyluzoval mládenec, v nich probouzel svědomí, které se pokaždé ozývalo:

K čemu ti je tolik bohatství? Podívej se srdcem a uvidíš mnohem hezčí hodnoty.

Jenže chladný rozum působil na jejich srdce jako led. Změnil a zmrazil jejich city a pěkné myšlenky a místo nich dal své:

Bohatství přináší moc. Musíš zničit mládence a píšťalu! Musíš! Musíš!

Tak se v nich zahnízdila nenávist, která již byla k nevydržení. Vzájemně se krmili nenávistnými myšlenkami a v noci už nemohli ani spát.

I ve spánku slyšeli totéž: Znič ho! Znič!

Jedné noci se zlí osadníci sešli a společně kuli plány, jak sprovodit mládence ze světa.

A mládenec? Ten o ničem netušil, dál si vyhrával své písničky a jeho věrný pes kolem něj tančil.

Zlí osadníci se dohodli, že až bude černá noc, a mládenec bude spát, sprovodí ho ze světa. Jenže kdo to udělá? Na to byli příliš zbabělí. Proto si najali jednoho vyvrhele.

Dostaneš měšec zlatých, pokud ho zabiješ! Slibovali mu osadníci.

Vyvrhel souhlasil, protože se také zajímal pouze o peníze a nic jiného. V noci, kdy byla taková tma, že se ji dalo krájet nožem, vydal se vyvrhel k mládencovu domu, aby provedl svůj špinavý čin. Jenže to, s čím vyvrhel nepočítal, byl oddaný mládencův pes. Ten nespal. Vyvrhele čekalo v chaloupce takové překvapení a přivítání, na které do konce života nezapomněl. Protože pes nebyl nejmenší, vyvrhel byl rád, že žije. Od zlých osadníků nedostal slíbenou odměnu, ale tito se nepoučili, dokud sami na vlastní kůži nepocítili ostrost zubů věrného mládencova psa.

A kdo byl vlastně