Mikuláš Nickleby II

By Charles Dickens

Mikuláš Nickleby konečně dorazí do Londýna. Smyslem jeho cesty je dostat sestru Katušku a matku z područí strýce, kterému ženy padly do pařátů. Strýc je vypočítavý a chladnokrevný škrtil, který kromě touhy po penězích nezná jiné vášně. Samotného ho tedy překvapí, když se v něm zachvěje touha po pěkné neteři. A čím více rostla jeho záliba pro Katušku, tím více vzrůstala jeho nenávist pro Mikuláše. Osvobodit se z nadvlády strýce a jeho mamonu, tedy nebude jednoduchá cesta. S pomocí přátel povede se malé rodině přesto společně začít nový život a zdá se, že se blýská na lepší časy. Strýc však dále bezcitně domlouvá své obchody a zasahuje do osudů ostatních, jako například churavému Smilkovi, nebo dceři dlužníka Magdaleně. Však zatímco Mikuláš se svými blízkými přáteli žijí jeden pro druhého, nemá strýc žádnou spřízněnou duši, která by mu poskytla útěchu. Dickensův román o Mikuláši Nicklebyim je spletitý příběh, plný emocí a zvratů, ve kterém jsou v popředí různé hodnoty společnosti. Zatímco postava Mikuláše ztělesňuje poctivost, dobromyslnou pomoc druhým lidem a upřímnou lásku, reprezentuje postava strýce touhu po moci a majetku jako těch nejvyšších hodnotách.-

• Language: Čeština
• Publisher: SAGA Egmont
• Release date: Jan 17, 2020
• ISBN: 9788711661826

Charles Dickens

Charles Dickens (1812-1870) was one of England's greatest writers. Best known for his classic serialized novels, such as Oliver Twist, A Tale of Two Cities, and Great Expectations, Dickens wrote about the London he lived in, the conditions of the poor, and the growing tensions between the classes. He achieved critical and popular international success in his lifetime and was honored with burial in Westminster Abbey.

Book preview

Mikuláš Nickleby II

Original title

Nicholas Nickleby II

Copyright © 1838, 2019 Charles Dickens and SAGA Egmont

All rights reserved

ISBN: 9788711661826

1. e-book edition, 2019

Format: EPUB 2.0

All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a retrievial system, or transmitted, in any form or by any means without the prior written permission of the publisher, nor, be otherwise circulated in any form of binding or cover other than in which it is published and without a similar condition being imposed on the subsequent purchaser.

SAGA Egmont www.saga-books.com – a part of Egmont, www.egmont.com

KNIHA II.

Kapitola XXXII.― LXV.

KAPITOLA XXXII.

v níž je především řeč o jakési pozoruhodné rozmluvě a o kterýchsi pozoruhodných skutcích, které vyvolala tato rozmluva.

»Konečně Londýn,« zvolal Mikuláš, odhodil zimník a vzbudil Smika z dlouhé dřímoty. »Již jsem se bál, že sem nedojedeme jak živi.«

»A přece jsme jeli celou cestu slušným krokem,« poznamenal vozka a ohlédl se přes rameno na Mikuláše, jehož obličej nevyjadřoval přílišnou spokojenost.

»Ano, vím,« odpověděl Mikuláš, »ale nemohl jsem se již dočkati konce cesty, víte, nedočkavost dělá každou cestu dlouhou.«

»Tedy,« poznamenal kočí, »zdála-li se vám cesta dlouhou s takovými tahouny, za jakými jste seděl, pak jste měl zajisté neobyčejnou příčinu k nedočkavosti,« s těmito slovy rozehnal se bičištěm a švihl malého hocha přes lýtka, aby slovům dodal většího důrazu.

Drkotali hlučnými, živými, přelidněnými ulicemi Londýna, které zářily nyní dvojitými řadami skvěle svítících lamp, oživenými tu a tam blýskavými světly lékáren a zaplavené světelnými zátopami vycházejícími z výkladních skříní krámů, kde lesklé klenoty, hedvábí a samety nejživějších barev a nejkrásnější předměty přepychových ozdob následovaly za sebou v bohatém a jiskřícím zmatku a svůdně vábily chodce. Proudy lidu zřejmě hrnuly se bez cíle; vrážely do sebe a spěchaly dále sotva si všímajíce bohatství, jež obklopovala je kol kolem; vozidla všech druhů a tvarů mísila se do jediné pohybující se hmoty jako tekoucí voda a zvyšovala neutuchajícím hlukem šum a život ulice.

Jak uháněli kolem rychle se měnících a stále jiných předmětů, bylo zajímavým dívati se, kterak lid procházel podivným průvodem před jich zraky.

Pravé výstavy nádherných oděvů, jichž látky pocházely ze všech dílů světa, svůdné sklady všeho, co mohlo povzbuditi a vyhověti nenasytné chuti a dodati nové kouzlo často opakovaným hodům; nádoby z blýštícího se stříbra a zlata, vinuté do všech jen myslitelných tvarů, nádržky, mísy a poháry, pušky, meče, pistole a podivuhodné stroje ničení, šrouby a železa pro mrzáky, oděvy pro novorozence, léky pro nemocné, rakve pro mrtvé, hřbitovy pro pochované, vše mihalo se za sebou bez ladu a skladu po obou stranách, jakoby vše vířilo v bláznivém tanci, jako fantastické skupiny starého holandského mistra — a nevšímavý dav mohl z nich čerpati táž krutá naučení.

Ale ani davu nescházely nové pozoruhodné podněty. Cáry ubohého uličního pěvce vlály v bohatém světle, jež ozařovalo zlatníkovo bohatství. Bledé a vyčerpané tváře lelkovaly kol výkladních skříní plných svůdných potravin. Hladové oči pásly se na nadbytku, který dělila od nich jen tenounká vrstva blýskavého skla — pro ně však ocelový pancíř; polonahé zkřehlé postavy se zastavovaly, aby se pásly pohledem na čínské šály a zlaté zboží z Indie. Průvod, jdoucí od křtin, zastavil se před největším krámem s rakvemi a přípravy k pohřbu přerušily jakési velké stavební změny v jednom z největších paláců. Život i smrt šly ruku v ruce, bohatství a chudoba bok o bok, nadbytek a bída uléhaly vedle sebe.

Byli již v Londýně; jakási stará venkovská paní vystrčila hlavu z oken dostavníku již míli či dvě před Kingstonem a volala na vozku, že jistě již přejeli Londýn a zapomněli ji tam vysaditi; konečně však se přece uklidnila.

Mikuláš objednal pro sebe i Smika postele v hospodě, kde zastavil se dostavník a odešel, aniž by ztrácel zbytečného okamžiku, do bytu Newmana Noggse; neboť jeho nepokoj a obavy vzrůstaly každou další minutou a nedovedl se téměř již ovládati.

V Newmanově okénku bylo světlo a vskutku hořela tam svíčka; podlaha byla čistě zametena, pokoj byl tak pěkně zařízen jak jen takový pokoj vůbec může býti a jídlo a nápoje stály v pořádku na stole. Vše svědčilo o pečlivé oddanosti a péči Newmana Noggse, avšak Newmana zde nebylo.

»Víte snad, kdy přijde?« tázal se Mikuláš, jenž zaklepal na dveře Newmanova souseda.

»Ach, pan Johnson,« pravil Crowl a vyšel. »Vítám vás, pane! Jak dobře vyhlížíte. Nikdy bych nebyl věřil ―«

»Odpusťte mi,« přerušil ho Mikuláš. »Jsem neobyčejně napjat, chtěl bych věděti.«

»Tedy má zajisté nějakou nutnou obchodní věc,« odpověděl Crowl, »a jistě se nevrátí před půlnocí. Nerad odcházel, mohu vám říci, ale nemohl si pomoci. Ale, buď jak buď, zanechal vzkaz pro vás, abyste se zařídil pohodlně do jeho návratu, řekl, že vás mám baviti, a budu jen šťasten, budu-li směti.«

Crowl přistavil židli ke stolu s večeří, naložil si na talíř studeného masa, aby prokázal ochotu oddati se jakékoli zábavě s příchozím a pobízel Mikuláše a Smika, aby následovali jeho příkladu.

Znepokojen a rozčarován nemohl se Mikuláš ani dotknouti potravy, takže odešel, sotvaže se ujistil, že Smike se pohodlně usadil u stolu, ač ho pan Crowl přesvědčoval velmi výmluvně s plnými ústy; zanechal Smika, aby upozornil Newmana na jeho příchod v případě, že by se Noggs vrátil dříve.

Jak předpověděla slečna La Creevy, Mikuláš odebral se přímo do jejího bytu. Jelikož ji nenašel doma, rozmýšlel se, má-li jíti do bytu matčina a přivésti ji v nemilost u Ralpha Nicklebye. Jelikož však byl naprosto přesvědčen, že Newman by ho nebyl prosil, aby se vrátil, nebyl-li by měl velmi důležité příčiny, jež vyžadovaly jeho návratu domů, rozhodl se, že tam půjde a spěchal směrem k východní části města tak rychle, jak jen dovedl.

Služka mu oznamovala, že paní Nicklebyová nevrátí se domů před půlnocí, ba že očekává její příchod ještě později. Domnívala se, že slečně Nicklebyové daří se dobře, říkala však, že zde nebydlí a že přichází do bytu matčina také jen velmi zřídka. Nemohla říci, kde nyní bydlí, věděla však jistě, že není již u paní Mantaliniové. Byla přesvědčena, že není.

Srdce začalo Mikulášovi prudce bíti, domníval se, že dozví se Bůh ví jaké neštěstí; vrátil se proto na místo, kde opustil Smika. Newman dosud se nevrátil. Nevrátí se jistě až do půlnoci, nebylo nejmenší naděje. Tázal se, nebylo-li by snad možno zavolati ho jen na okamžik či poslati mu jedinou řádku, na kterou by mohl odpověděti ústně. Věc byla neproveditelnou. Nebyl na Golden Square a snad ho zaměstnavatel poslal, aby vyřídil nějaký vzkaz ve vzdálenější čtvrti.

Mikuláš pokoušel se, aby zůstal klidným, ale cítil se stále vzrušenějším a neklidnějším, takže nemohl ani chvilku seděti tiše. Myslil, že marní časem, nepohybuje-li se. Věděl, že blázní, ale nedovedl se již vůbec ovládati. Chopil se tedy klobouku a znovu se pustil do ulic.

Zatoulal se k východu a měřil dlouhé ulice rychlými kroky, hlavou se mu mihalo tisícero obav a předtuch a přece je nedovedl zdolati. Přešel do Hyde Parku, nyní tichého a opuštěného a ještě zvýšil rychlost chůze, jakoby doufal, že uteče před svými myšlenkami. Myšlenky však ještě jakoby zuřivěji mihaly se mu v hlavě, nyní, kdy nebylo již předmětů, jež poutaly by jeho pozornost. A stále jen v něm převládala myšlenka, že přišla jakási rána osudu tak hrozná, že všichni se báli říci mu pravdu. Stará otázka vracela se znovu a znovu. Oč běží? Mikuláš kráčel až se unavil a přece jen nebyl moudřejším; vskutku vyšel z parku a byl jen ještě vzrušenější a zmatenější než v okamžiku svého příchodu.

Sotva co pojedl od časného rána a proto nyní cítil, jak je zničen a vyčerpán. Vracel se těžce k východisku jednou z oněch širokých ulic, jež vedou mezi Park Lanem a Bond Streetem, a prošel kol hezkého hotelu, před nímž se zastavil zcela mechanicky.

»Je tu asi draho, obávám se,« pomyslil si Mikuláš, »ale sklenice vína a zákusek nejsou přílišnou útratou, ať je člověk objedná kdekoliv. Ale opravdu nevím.«

Šel kupředu ještě několik kroků, avšak při pohledu na dvě řady svítilen, rozkládajících se před ním — pohledu, jenž pravil tak mnoho — pomyslil si, jak asi by dlouho trvalo než by došel na jich konec a ježto byl ještě ke všemu v duševním stavu, kdy člověk podléhá obyčejně prvnímu podnětu, — a mimo to táhlo ho cosi do tohoto hotelu, snad zvědavost, snad jakási podivná směsice citů, kterou by bylo jen velmi těžko lze označiti podrobněji, — Mikuláš vrátil se nazpět a vstoupil do hotelové kavárny.

Kavárna byla velmi hezky zařízena. Stěny zdobily nejkrásnější výrobky francouzského tapetového průmyslu, zlacené rámy elegantních tvarů vroubily tapety. Podlahu pokrýval elegantní koberec; skvělá zrcadla, jedno nad krbem a druhé na opačném konci místnosti sahala od podlahy až ke stropu; zrcadla znásobila krásu a dodávala nových půvabů místnosti, jejíž celkový dojem byl velkolepý. Byla zde poněkud hlučná společnost čtyř pánů v boxu a pouze dva jiní pánové seděli tu mimo ně — oba starší a oba osamocení.

Mikuláš prohlédl si vše znaleckým pohledem, kterým každý cizinec prohlíží si místnost, které dosud neznal a usedl do boxu hned vedle hlučné společnosti, zády k ní a jal se čísti noviny, poněvadž čekal až číšník dokončí dlouhý rozhovor s jedním ze starších pánů, rozhovor, v němž běželo o jakousi spornou otázku o ceně kterési položky na jídelním lístku; pak teprve Mikuláš objednal si pintu claretu. ¹

Nepřečtl však ještě dvaceti řádek v novinách a upadl únavou v jakési polosnění; pojednou vyrušila ho zmínka jména jeho sestry »Malá Katuška Nicklebyová« byla slova, jež dospěla k jeho uchu. Pozvedl hlavu překvapením a při pohybu spatřil odrazem v protějším zrcadle, že dva ze společnosti za ním vstali a stáli před krbem. »Jistě mluvil jeden z nich,« myslil si Mikuláš. Čekal, že uslyší více a jeho obličej vyjadřoval jakési rozhorlení, neboť tón řeči byl vše, jen ne uctivý a zjev osoby, o níž se domníval, že promluvila, byl hrubý a hejskovský.

Člověk stál zády k ohni a rozmlouval s mladším mužem, jenž byl obrácen zády k společnosti, jak viděl Mikuláš již při témže pohledu do zrcadla, jenž umožnil mu spatřiti tvář mluvčího; mladší muž nasadil si klobouk a právě upravoval si límec košile před zrcadlem; mluvili šeptem a občas jali se hlasitě smáti, ale Mikuláš nezaslechl již, že byli by opakovali slova nebo cokoli, co by bylo podobno slovům, jež vzbudily jeho pozornost.

Konečně vrátili se oba k svým židlím, poručili si znovu víno; společnost stávala se stále veselejší a hlučnější. Avšak nikdo ze společnosti nezmínil jména kohokoli, koho by byl Mikuláš znal, takže byl již přesvědčen, že jeho nervy způsobily, že pouze v jeho představivosti vznikl souzvuk hlásek, jenž ho tak překvapil, nebo že popletl jiná slova v okamžiku, kdy se tak zabral do myšlenek.

»Je opravdu pozoruhodné,« pomyslil si Mikuláš. »Byli-li by vyslovili slovo Katuška, nebo Katuška Nicklebyová, nebyli by mne tak překvapili, ale řekli »Malá Katuška Nicklebyová!«

Číšník právě v tomto okamžiku přinesl mu víno, takže nemohl ani skončiti myšlenky. Rychle nalil do sebe sklenici vína, zahloubal se opět do novin, avšak v tomto okamžiku ― ― ―

»Malá Katuška Nicklebyová,« zvolal hlas za ním.

»Nemýlil jsem se,« šeptal Mikuláš a noviny vypadly mu z ruky. »Opravdu člověk, jehož jsem podezříval.«

»Jelikož nemůžeme píti na její zdraví zbytkem ve sklenicích,« pravil hlas, »připijeme na její zdraví první sklenicí z nového džbánu. Ať žije malá Katuška Nicklebyová.«

»Ať žije malá Katuška Nicklebyová,« volali ostatní tři a vypili sklenice na ráz.

Tón a způsob, jakým se společnost vyjadřovala tak nedbale a opovržlivě o jméně jeho sestry, vzrušily Mikuláše tak, že téměř by byl ihned vyskočil, ale ovládl se, takže ani neobrátil hlavy.

»Potvůrka,« pravil týž hlas, jenž mluvil dříve, »je pravá Nicklebyová — důstojná napodobitelka svého starého strýce Ralpha — upejpá se, abychom tím více za ní běhali; z Ralpha také ničeho nedostanete, dokud za ním neběháte celé dny a potom vás přijdou peníze dvojnásob draho, protože stáváte se netrpělivými a on ne. Oh, ďábelsky prohnaná!«

»Ďábelsky prohnaná,« ozvaly se dva hlasy.

Mikuláš skoro pozbýval již smyslů v okamžiku, kdy vstali a pomalu odcházeli oba staří páni, kteří seděli naproti; nechtěl pánům věnovati nejmenší pozornosti, aby neztratil slova z řeči u vedlejšího stolu. Ale rozhovor ustal při odchodu pánů, aby se jen volněji rozpoutal, jakmile pánové odešli z místnosti.

»Ale bojím se,« pravil mladší pán, »že baba je teď žárlivá a zamkla ji. Na mou duši, že to tak vyhlíží!«

»Tím lépe, pohádají-li se a vrátí-li se mladá Nicklebyová domů k matce,« pravil první. »Se starou paní udělám, co budu chtíti. Věří mi všechno, co jí jen řeknu.«

»Pravdu, pro Boha, máte pravdu,« opakoval druhý hlas. »Ha, ha, ha! Ubohý chudáček.«

Do smíchu vpadly oba druhé hlasy, jež vždy mluvily současně a na vrub paní Nicklebyové. Mikuláš zuřil vztekem, dovedl se však stále ještě ovládati a čekal až uslyší více.

Nepotřebujeme opakovati, co zde slyšel. Stačí, poznamenáme-li, že vyslechl dosti, co ukázalo mu v pravém světle úmysly lidí, jichž rozmluvě naslouchal; uvědomil si též v plném rozsahu dosah Ralphova darebáctví a skutečnou příčinu, proč se stala nutnou jeho přítomnost v Londýně. Slyšel toto a ještě více. Byl svědkem výsměchu nad utrpeními sestřinými, výsměchu nad její ctností a slyšel, jak surově vykládají si její příčiny. Slyšel, jak její jméno kolovalo ústa od úst, jak zavdala příčinu k sprostým a drzým vtipům, volným a smělým žertům.

Člověk, jenž začal rozmluvu, udržoval ji v chodu a byl takřka příčinou její sprostoty, přerušoval jen chvílemi lehké poznámky svých přátel. Jakmile se Mikuláš dostatečně uklidnil, postavil se před společnost a nutil slova vyprahlým a spáleným hrdlem.

»Dovolte, abych s vámi promluvil slovíčko, pane,« pravil Mikuláš.

»Se mnou, pane,« pravil Sir Mulberry Hawk a prohlížel si ho s opovržlivým překvapením.

»Řekl jsem s vámi,« pravil Mikuláš, jenž mluvil velmi těžce, protože ho dusila vášeň.

»Podivný cizinec,« pravil Sir Mulberry, pozdvihl sklenici ke rtům a rozhlédl se po svých přátelích.

»Chcete se mnou promluviti si několik minut stranou, nebo odmítáte?« pravil Mikuláš pevně.

Sir Mulberry přerušil se v pití a žádal ho, aby řekl, kým je, nebo aby opustil stůl.

Mikuláš vytáhl navštívenku z kapsy a hodil ji na stůl.

»Zde ji máte, pane,« řekl Mikuláš, »ostatní snad uhodnete.«

Na tváři Sira Mulberryho objevil se na okamžik výraz nesmírného překvapení, nemálo smísený s jakýmsi zmatkem, jakmile si přečetl jméno na navštívence, ale podal ji hned Lordu Verisophtovi, jenž seděl naproti němu; pak vzal si párátko ze sklenice, sto jící před ním a strčil si je velmi pohodlně do úst.

»Vaše jméno a adresu,« řekl Mikuláš a zbledl ještě více, neboť jeho vášeň vzrůstala.

»Neřeknu vám ničeho,« odpověděl Sir Mulberry.

»Je-li vůbec gentleman v této společnosti,« pravil Mikuláš a rozhlédl se, ale sotva mohl vypraviti slova ze zbledlých rtů, »řekne mi jméno a bydliště toho člověka.«

Nastalo hrobové ticho.

»Jsem bratrem mladé dámy, jež byla předmětem vaší rozmluvy,« pravil Mikuláš, »označím tedy tohoto člověka lhářem a nazývám ho zbabělcem. Má snad zde mezi vámi přítele, který ho chce ušetřiti zbabělého pokusu skrýti své jméno — ostatně zcela zbytečného — neboť je zjistím a neopustím vás, dokud mi je neřeknete.«

Šir Mulberry díval se naň velmi pátravě, pak obrátil se k svým přátelům a řekl:

»Nechte chlapíka mluviti. Chlapcům jeho druhu nemám co říci, jeho hezká sestra ho zachrání, že mu nerozbiji hlavu. Ať si tu třeba mluví do půlnoci.«

»Jste nízký a sprostý darebák,« pravil Mikuláš, »a označím vás takovým před celým světem. Dozvím se, kdo jste, půjdu za vámi domů, i kdybyste chodil ulicemi do rána.«

Ruka Sira Mulberrya chopila se džbánu a zdálo se, že chystá se vrhnouti jej v tomto okamžiku na hlavu urážejícího. Pouze si však naplnil sklenici a smál se do sytosti.

Mikuláš usedl právě naproti společnosti, zavolal číšníka a zaplatil účet.

»Znáte tohoto muže?« tázal se číšníka srozumitelným hlasem a ukázal na Sira Mulberrya, jakožto na předmět své otázky.

Sir Mulberry zasmál se opět a dva hlasy, které vždy přizvukovaly mu za řeči, ozvaly se ozvěnou, ale trochu slaběji.

»Onen pán, pane?« odpověděl číšník, jenž dobře věděl, koho se otázka týká, ale odpověděl s tak malou úctou a s takovou drzostí, jakou jen dovedl projeviti, »ne pane, neznám pane.«

»Tedy, pane!« volal Sir Mulberry, jakmile číšník chtěl odejíti. »Znáte snad jméno onoho člověka?«

»Jméno, pane? Ne, pane.«

»Tedy je zde najdete,« řekl Sir Mulberry a hodil mu Mikulášovu navštívenku, »a hoďte ten kousek lepenky do ohně, až si jej přečtete — slyšel jste?«

Číšník se ušklíbl, podíval se pochybovačně na Mikuláše a rozřešil spor tím, že zastrčil navštívenku za okraj zrcadla nad krbem. Potom se vzdálil.

Mikuláš založil ruce, zakousl se do rtů a seděl úplně tiše, dostatečně vyjádřil již svůj úmysl, a nikdo nemohl býti v pochybách, že se pevně rozhodl provésti jej do konce a následovati Sira Mulberryho domů buď co buď.

Bylo zřejmo z tónu, s kterým mladší člen společnosti zdál se namítati něco svému příteli, že nesouhlasí s postupem a naléhal, aby Sir Mulberry splnil žádost, kterou vyslovil Mikuláš. Avšak Sir Mulberry, jenž nebyl příliš citlivým a byl v stavu jakési hrubé a kousavé umíněnosti, brzy umlčel námitky mladého přítele a zdál se potom chtíti — jakoby se chtěl ohraditi proti dalšímu naléhání — aby společnost mu dala pokoj. A vskutku mladý šlechtic a oba páni, kteří současně mluvili, vstali, aby odešli po malé chvilce a nechali v místnosti svého přítele s Mikulášem samotny.

Lze si mysliti, že člověku v situaci Mikulášově minuty ubíhaly — jakoby měly olověná křídla — a že nezdál se je zrychlovati jednotvárný tikot francouzských hodin ani ostrý zvuk jich malého zvonku, jenž odbíjel čtvrthodiny. Ale seděl zde, a naproti němu na starém místě seděl Sir Mulberry Hawk, opíral si nohy o polštáře a přehodil kapesník přes kolena; dokončoval džbán claretu v nejkrajnějším chladu a lhostejnosti.

Zůstali tak v úplném tichu seděti déle hodiny ― Mikuláš byl by myslil, že seděl alespoň tři hodiny, ale pohled na hodiny mu pravil, že tloukly pouze čtyřikráte. Dva či třikráte rozhlédl se netrpělivě, ale stále seděl Sir Mulberry v téže poloze, srkal rty obsah své sklenice, nedbale hleděl na stěny, jakoby ani nevěděl, že v místnosti je kromě něho ještě jiná živá osoba.

Konečně zívl, protáhl se a vstal, chladně popošel k zrcadlu, prohlédl se v něm, obrátil se a poctil Mikuláše dlouhým a pozorným pohledem. Mikuláš hleděl před sebe velmi vytrvale, Sir Mulberry pokrčil rameny, usmál se lehce, zazvonil a vyzval číšníka, aby mu oblékl svrchník.

Číšník vyhověl a otevřel dveře.

»Nečekejte,« pravil Sir Mulberry a za chvíli byli opět sami s Mikulášem.

Sir Mulberry několikráte změřil dlouhými kroky pokoj a nedbale hvízdal po celou dobu; zastavil se, aby si vypil poslední sklenici claretu, kterou si nalil před několika minutami, znovu se procházel, nasadil si klobouk, prohlížel se v zrcadle, natahoval si rukavice a konečně pomalu vyšel. Mikuláš, jenž po celou dobu bafal a kouřil, ač byl napolo zuřivý, vyskočil ze sedadla a následoval ho tak z blízka, že ještě než dveře se zakývaly ve svých veřejích za Sirem Mulberrym, stál bok o bok vedle něho na ulici.

Čekal zde soukromý kočár, lokaj odepial závěsovou kůži a přiskočil koním k hlavám.

»Představíte se mi tedy?« tázal se Mikuláš přidušeným hlasem.

»Nikoliv,« odpověděl druhý výslovně a zdůraznil zamítavou odpověď nadávkou. »Nikoliv.«

»Spoléháte-li na rychlost koní, pak se mýlíte,« pravil Mikuláš, »budu vás provázeti. Na mou duši, že vás vyprovodím, i kdybych měl viseti na stupátku.«

»Prásknu vás bičem, pokusíte-li se,« odpověděl Sir Mulberry.

»Jste darebák,« odpověděl Mikuláš.

»A vy jste kluk, tulák, pokud vím,« odpověděl Sir Mulberry Hawk.

»Jsem synem venkovského šlechtice,« odpověděl Mikuláš, »vyrovnám se vám rodem i výchovou a myslím dokonce, že vás v obojím předčím. Říkám vám znovu, že slečna Nicklebyová je mou sestrou. Chcete nebo nechcete zodpovídati se za sprostý a zbabělý svůj způsob chování?«

»Jen člověku sobě rovnému, vám nikoliv,« odpověděl Sir Mulberry a chopil se otěží. »Jděte z cesty, pse. Viléme, pusť koním uzdu.«

»Učiníte lépe, nepustíte-li,« zvolal Mikuláš, jenž skočil na stupátko, jakmile se Sir Mulberry chopil otěží. »Uvědomte si, že neovládá koní. Neodjedete, přísahám vám, dokud mi neřeknete, kdo jste.«

Lokaj váhal, protože kobyla, jež byla divoká a plnokrevná, skákala tak divoce, že sotva dovedl ji udržeti.

»Pusťte ji, povídám,« hromoval jeho velitel.

Sluha poslechl. Zvíře vyhodilo, jakoby chtělo rozbiti povoz na tisíc kusů a Mikuláš, jenž neměl smyslu pro jakékoli nebezpečí, ani neuvědomoval si ničeho, kromě své zlosti, dosud stál na svém místě a pevně držel otěže.

»Pustíte uzdu z ruky?«

»Řeknete mi, kdo jste?«

»Ne!«

»Ne!«

Vyměnili slova v kratší době, než jazyk dovede pověděti. Sir Mulberry obrátil bič a zuřivě uhodil Mikuláše do hlavy a do ramen. Přerazili bič v zápase, Mikuláš chopil se tenké jeho rukojeti a rozsekl odpůrcovu tvář od oka až ke rtu. Viděl, co udělal, uvědomil si také, že kobyla vyskočila divokým šíleným skokem; na sta světel zajiskřilo se mu v očích, cítil, jak násilně ho shodili na zemi.

Hlava se mu točila, cítil se nemocným a ihned zase byl na nohou, povzbudily ho hlasy cizích lidí, procházejících se ulicí a volajících na sebe, aby uvolnili cestu. Uvědomil si, že kol něho se valí proud lidu, a viděl, že kočár v šíleném trysku letí podél chodníku; pak uslyšel dopad jakéhosi těžkého tělesa, zvuk sypajícího se skla a hlasitý výkřik — dav sevřel se nedaleko, pak neviděl a neslyšel již ničeho.

Všeobecná pozornost obrátila se úplně od něho k osobě v povoze a nikdo si ho již nevšímal. Správně usoudil, že za těchto okolností bylo by šílenstvím, aby kočár následoval, obrátil se proto dolů ulicí, aby vyhledal nejbližší stanoviště drožek, neboť shledal za minutu či dvě, že naň všichni pohlížejí jako na opilce; také si teprve nyní všiml potůčku krve, jež stékala mu pomalu po obličeji na prsa.

KAPITOLA XXXIII.,

ve které osud zbaví pana Ralpha Nicklebye velmi rychle starostí o příbuzné.

Smike a Newman Noggs, jenž vrátil se ve své netrpělivosti domů dříve než zamýšlel, seděli před ohništěm a naslouchali každému kroku na schodech a každému zvuku, jenž ozval se v domě; doufali, že každý šelest věští již příchod Mikulášův. Čas ubíhal, připozdívalo se. Mikuláš slíbil, že vrátí se za hodinu. Jeho dlouhá nepřítomnost začala pozoruhodně rozptylovati mysli obou a zřejmě odrážela se v pohledech, jež vrhali chvílemi na sebe při každém novém zklamání.

Konečně zastavila před domem drožka a Newman vyběhl, aby posvítil Mikulášovi po schodech. Jakmile spatřil zjev mladého muže, jejž popsali jsme již ke konci předchozí kapitoly, zastavil se překvapen.

»Neznepokojujte se,« pravil Mikuláš a běžel hned s Newmanem do pokoje, »nestalo se ničeho, co by nespravilo jediné umývadlo vody.«

»Ničeho!« volal Newman a přejel rychle rukama záda a ruce Mikulášovy, jakoby se chtěl přesvědčiti, že nemá polámané kosti. »Co jste dělal?«

»Vím vše,« přerušil ho Mikuláš, »slyšel jsem něco a uhodl jsem ostatní. Ale než ještě učiním dalšího kroku, chci slyšeti vše z vašich úst. Vidíte, že jsem klidný. Rozhodl jsem se. Tedy, můj dobrý příteli, mluvte, neboť minula již doba, abyste přede mnou cokoli krášlil neb zatajoval a nic nepomůže již Ralphu Nicklebyovi.«

»Máte roztrhaný oblek na několika místech, jste všecek schromlý a jsem přesvědčen, že trpíte bolesti,« pravil Newman, »dovolte, abych dříve ošetřil vaše rány.«

»Nepotřebuji ošetření, troška odřenin a modřin rychle přejde,« pravil Mikuláš a usedl obtížně. »Ale i byl-li bych si zlomil některý úd a byl-li bych dosud při smyslech, ani pak bych vám nedovolil, abyste mne obvázal dříve než mi řeknete vše, vše, co mám právo znáti. Počkejte,« pravil Mikuláš a podal ruku Noggsovi. »I vy jste míval sestru, jak jste mi vyprávěl, která vám umřela dříve než jste upadl do bídy. A povězte mi proto vše, povězte mi, Newmane.«

»Ano, chci, chci,« odpověděl Newman. »Chci vám říci plnou pravdu.«

Newman pověděl. Mikuláš kýval hlavou chvílemi, vždy, kdy zpráva obsahovala podrobnosti, jež již uhodl; upíral však zrak do ohně a jedinkráte nerozhlédl se kolem.

Jakmile Newman skončil zprávu, prosil mladého přítele, aby svlékl kabát a dovolil mu problédnouti rány, které utrpěl, aby mu je ošetřil. Mikuláš po některých námitkách konečně souhlasil, a jakmile mu Newman pořádně natřel několik odřenin na rukou a nohou olejem a prostředky, jež vypůjčil si od různých spolubydlících, Mikuláš vyprávěl, jakým způsobem dostal rány. Zpráva učinila hluboký dojem v celé představivosti Newmanově; neboť jakmile Mikuláš vyprávěl o prudké bojovné srážce, působil mu Newman nejstrašnější bolesti, ale Mikuláš nebyl by přece jen vypravil ze sebe stenu, protože mu bylo zcela jasno v onom okamžiku, že Newman zkouší své síly na Siru Mulberry Hawkovi a že úplně zapomněl na skutečnost, že má v rukou nemocného přítele.

Jakmile Mikuláš zbavil se svého mučitele, shodli se, že pokud Newman bude míti nazítří jinou práci, Mikuláš učiní vše, aby jeho matka ihned opustila nynější bydliště. Chtěli poslati slečnu La Creevy, aby jí příslušně připravila. Potom oblékl se Mikuláš do Smikova svrchníku a vrátil se do hospody, kde ztrávili noc a kde se pokusil dosíci klidu, jehož bylo mu již tolik třeba. Nejdříve však napsal několik řádek Ralphovi, které chtěl nazítří svěřiti Newmanovi, aby je odevzdal.

Říká se, že opilí lidé dovedou spadnouti do propasti a ani si neuvědomí nebezpečí v okamžiku, kdy se jim vrátí vědomí. Přísloví snad platí i o ranách, jež člověk utrpí v jiném prudkém rozčilení, a je jisto, že, ač Mikuláš cítil s počátku trochu bolesti, probudil se z rána a vyskočil jen s troškou nesnází z postele, a brzy mu bylo tak volno, jakoby se nebylo vůbec nic přihodilo.

Vesel podíval se do pokoje Smikova a řekl mu, aby vyřídil Noggsovi, že k němu brzy přijde. Potom odešel na ulici, zavolal drožku a požádal drožkáře, aby ho zavezl k paní Wititterlyové, neboť vyptal se minulé noci Noggse na její adresu.

Dojel na Cadogan Place ve třičtvrti na osmou a začal se obávati, že přijel příliš záhy; ale zahlédl služku, která se zaměstnávala úklidem schodů na ulici. Funkcionářka poslala ho k pochybnému malému lokajovi, jenž objevil se s rozježenými vlasy a velmi uříceným a nevyspaným obličejem jako každý sluha, jenž právě vstane z postele.

Mladý pán mu oznámil, že slečna Nicklebyová prochází se jako každého rána v zahradě před domem. Na otázku Mikulášovu, zda by mohl hoch jíti do zahrady a najíti ji, odpověděl sluha, že myslí, že ne; ale jakmile mu Mikuláš dal šilink, sluha stal se povolnějším a řekl, že myslí, že ano.

»Řekněte slečně Nicklebyové, že je zde její bratr a že chce s ní ihned mluviti,« řekl Mikuláš.

Postříbřené knoflíky zmizely rychlostí u nich zcela nezvyklou a Mikuláš kráčel síní v stavu horečného vzrušení, jež činil odklad snad jen jediné minuty nesnesitelným. Brzy zaslechl lehký krok, který tak dobře znal, a ještě než mohl jíti Katušce naproti, padla mu dívka kol krku a jala se plakati.

»Drahá holčičko,« pravil Mikuláš a políbil ji. »Jak jsi bledá!«

»Byla jsem zde tak nešťastna, drahý bratře,« vzlykala ubohá Katuška, »velmi, velmi nešťastna. Nenechávej mne zde, drahý Mikuláši, nebo zemru zlomeným srdcem.«

»Nikde tě již nenechám, nikde již, Katuško,« volal Mikuláš dojat proti své vůli a tiskl dívku k svému srdci. »Řekni mi, že jsem jednal, jak nejlépe jsem mohl, řekni, že odešel jsem od tebe jen proto, že jsem se bál, abych nepřinesl ti neštěstí, odchod byl mi právě takovým utrpením jako tobě a učinil-li jsem něco zlého, učinil jsem tak z neznalosti světa a nevědomky.«

»Proč mám říkati věci, které víme všichni tak dobře,« pravila Katuška, aby ho uspokojila. »Mikuláši — drahý Mikuláši — jak můžeš takto mluviti?«

»Jak trpkým je vše, vím-li nyní, cos vytrpěla,« odpověděl bratr, »vidím-li tě tak změněnou a přece tak dobrou a trpělivou — Bože,« volal Mikuláš, zaťal pěsti a náhle změnil naprosto ton i způsob; »v těle začíná mi kypěti všechna krev. Ihned odsud odejdeš, hned odejdeš se mnou, ani minulé noci jsi zde neměla již spáti, byl-li bych jen věděl vše, co se stalo, přišel jsem však pozdě. S kým mohu mluviti než odjedeme?«

Otázka přišla jako na zavolanou, neboť právě v tomto okamžiku objevil se na prahu pan Wititterly a vstoupil; Katuška představila mu svého bratra, jenž ihned oznámil účel, proč přišel a že je nemožno změniti jeho úmysl.

»Čtvrtletní výpovědní lhůta nevypršela ještě ani z poloviny,« odpověděl pan Wititterly, s výrazem člověka, jenž ví, že je v právu, »tedy ―«

»Tedy,« přerušil ho Mikuláš »ztratíme čtvrtletní služné, pane. Omluvíte náš mimořádný spěch, ale okolnosti žádají, abych okamžitě odsud odstěhoval sestru a nemám ani chvilku kdy, kterou bych mohl ztratiti. Odvezu všechny věci, které si sem přivezla, dovolíte-li mi, ještě dnes.«

Pan Wititterly se uklonil, nenamítal však ničeho proti Katuščinu bezprostřednímu odjezdu, jenž byl mu téměř vhod, neboť Sir Tumley Snuffim vyslovil úsudek, že Katuška nevyhovuje zcela požadavkům paní Wititterlyové.

»Pokud snad běží o špetku služného, již jsme dlužni,« pravil pan Wititterly, »vynasnažím se ―« u tohoto slova přerušil ho prudký záchvat kašle — »vynasnažím se — budu dlužníkem slečny Nicklebyové.«

Měli bychom poznamenati, že pan Wititterly si zvykl býti dlužníkem drobných částek, ale všichni lidé mají některé malé roztomilé slabůstky, a zůstávati dlužníkem bylo slabůstkou páně Wititterlyovou.

»Tedy prosím,« odpověděl Mikuláš a znovu se omlouval, že tak náhle odvádí sestru; pak vsunul Katušku do vozidla a vyzval kočího, aby největší rychlostí jel s nimi do City.

Vskutku jeli do City největší rychlostí, jakou může vyvinouti drožka, neboť koně měli stáj ve Whitechapelu, kde si také zvykli snídati, snídali-li vůbec; proběhli proto dráhu rychleji než bylo možno právem od nich očekávati.

Mikuláš poslal Katušku k matce několik minut dříve než vstoupil, aby jeho poněkud zanedbaný zjev ji neznepokojil; jakmile sestra mu však usnadnila cestu, vešel velmi zdvořile a srdečně pozdravil matku. Ale ani Newman neotálel, neboť před domem stál malý valník a nakládali již nábytek.

Paní Nicklebyová nebyla osobou, jíž bylo možno něco vysvětliti kvapně, totiž osobou, která dovedla pochopiti kvapně něco jen poněkud důležitějšího nebo choulostivějšího. A ačkoli slečna La Creevy vynasnažovala se po celou hodinu připraviti dobrou paní a ač nyní do ní mluvili všichni velmi výrazně a důkladně a jak Mikuláš tak i jeho sestra neponechávali pochybností, dobrá dáma ocitla se v jakémsi stavu zvláštního rozčilení a zmatku a nedovedla nikterak pochopiti nutnost tak kvapného postupu.

»Proč pak se nejdeš zeptati strýčka, drahý Mikuláši, co vlastně mínil,« pravila paní Nicklebyová.

»Drahá maminko,« odpověděl Mikuláš, »doba slov již minula. Nemůžeme učiniti jiného, než vyhoditi ho s rozhorlením a odporem, jakých si zasluhuje. Dobré jméno a čest vyžadují, abychom ho zavrhli po objevech, jež jsme učinili, kdy jsme zjistili, jakých bídáckých kousků se dopustil. Nechci na něm záviseti ani jedinou hodinu, nechci od něho přijati ani útočiště v těchto čtyřech holých stěnách.«

»Rozumím-li správně,« pravila paní Nicklebyová a jala se hořce plakati, »je surovec, je nestvůra. A stěny zde jsou opravdu náramně holé a vyžadují, abychom je dali vymalovati; dala jsem vybíliti strop, což mne stálo osmnáct pencí a je velmi nepříjemno, ježto těch osmnáct pencí vlastně přejde nyní do strýcovy kapsy. Nikdy nebyla bych uvěřila — nikdy.«

»Ani já, ani kdokoli jiný,« pravil Mikuláš.

»Aby nás Bůh chránil,« zvolala paní Nicklebyová. »Nemohu ani pomysliti, že Sir Mulbery Hawk by měl býti tak sprostým bídákem, jak o něm říká slečna La Creevy, Mikulášíčku, drahoušku, a řeknu ti, že jsem se radovala, že dvoří se naší drahé Katušce a myslila si, jak bylo by pro nás všechny výhodno, kdybychom byli s ním příbuzni a použili jeho protekce, abys získal nějaké výhodné místo ve státní službě. Pokud vím, je možno dostati u dvora velmi dobrá místa, protože bratr jakési naší přítelkyně — slečny Cropleyové ― drahá Katuško, pamatuješ se — měl místo a jeho nejdůležitější povinností bylo nositi hedvábné punčochy a bílou vlásenku; pomyslím-li, že bychom se byli všeho také dočkali — pak pro Boha, pro Boha je toho dosti, aby se člověk zabil.« Těmito výrazy bolesti paní Nicklebyová dodala nové potravy svým starostem a jala se usedavě plakati.

Mikuláš a jeho sestra touto dobou plně se zaměstnávali dozorem nad několika kousky nábytku, slečna La Creevy vynaložila všechnu péči, aby upokojila starou paní a poznamenala velmi laskavě, že je opravdu nutno, aby se namáhala býti trochu veselejší.

»Oh, řekla bych, slečno La Creevy,« odpověděla paní Nicklebyová se samozřejmostí naprosto ne nepřirozenou její nešťastným poměrům, »snadno se řekne býti veselejší, měla jsem v životě tolik příležitostí býti veselejší — a teď,« paní Nicklebyová se odmlčela — »pomyslím-li na pana Pyka a pana Plucka, dva nejdokonalejší pány, jaké jsem kdy viděla na světě — co mám jim říci? — co mám jim říci? A vysmějí se mi, řeknu-li jim: »Slyšela jsem, že váš přítel, Sir Mulberry Hawk je darebák.«

»Nikdo se nám nebude již smáti,« pravil Mikuláš a přiblížil se. »Pojď, maminko, přede dveřmi stojí drožka a rozhodně se odstěhujeme ještě před pondělkem do svého starého bytu.«

»Kde je vše připraveno a očekává vás jen srdečné přijetí,« dodala slečna La Creevy. »Dovolte, abych vás doprovodila po schodech.«

Ale paní Nicklebyovou nebylo tak snadno usaditi v kočáře, protože nejdříve chtěla jíti po schodech vzhůru, aby se podívala, zda v bytu ničeho nezapomněla a potom chtěla viděti valník, je-li v něm vše naloženo; a konečně, jakmile seděla již v kočáře, trápily ji neurčité vidiny, že zapomněla hrnec na kávu na zadní stěně kuchyňských kamen a sotvaže za ní zavřeli dvířka kočáru, dostavila se u ní hrozná vzpomínka na jakýsi zelený deštník za jakýmisi neznámými dveřmi. Konečně Mikuláš všecek zoufalý nařídil kočímu, aby jel, ale neočekávaným nárazem paní Nicklebyová ztratila šilink v slámě, který na štěstí upoutal její pozornost ke kočáru, takže bylo již potom pozdě vzpomínati na co jiného.

Jakmile Mikuláš všechny šťastně vypravil, propustil služku, zavřel dveře, skočil do malé drožky a jel do postranní ulice blízko Golden Square, kde měl se setkati s Noggsem; a učinil vše tak rychle, že nebylo ještě ani půl deváté a Mikuláš byl již na místě schůzky.

»Zde je dopis pro Ralpha,« řekl Mikuláš, »a zde je klíč. Až přijdete k nám dnes večer, nepromluvte slovo o událostech minulé noci. Zprávy putují velmi rychle a naši dozvědí se všechno ještě včas. Zranil se těžce?«

Newman potřásl hlavou.

»Zjistím vše, aniž bych ztrácel čas,« pravil Mikuláš.

»Nejlépe byste učinil, kdybyste si odpočinul,« pravil Newman, »máte horečku a je vám špatně!«

Mikuláš nedbale mávl rukou a zakrýval nevolnost, kterou pociťoval nyní vskutku, neboť minulo již vzrušení, jež až dosud udržovalo ho při silách; kvapně se poroučel Newmanu Noggsovi a opustil ho.

Newman nepotřeboval jíti ani tři minuty a přišel na Golden Square; avšak cestou nejméně dvacetkráte vyňal z pod klobouku dopis a opět jej uložil. Nejprve prohlížel si jej z předu, pak ze zadu, pak se stran, pak věnoval pozornost adrese, pak pečeti, pak držel si jej na vzdálenost ruky, aby mu mohl věnovati dostatečnou pozornost jakožto celku a pak mnul si ruce v naprostém nadšení, že má tak důležitý vzkaz.

Vstoupil do kanceláře, pověsil klobouk na obyčejný hák, položil klíč a dopis na psací stůl a čekal netrpělivě, až objeví se Ralph Nickleby. Po několika minutách ozvalo se Newmanu Noggsovi dobře známé zavrzání bot na schodech a zacinkal zvonek.

»Došla pošta?«

»Nikoliv.«

»Ani jiné dopisy?«

»Jeden.« Newman díval se na Ralpha zblízka a položil dopis před něho na psací stůl.

»Cože?« tázal se Ralph a chopil se klíče.

»Přišel dopis. Jakýsi hoch jej přinesl před čtvrt hodinou — snad ani ne.«

Ralph pohlédl na adresu, otevřel dopis a četl:

»Znám Vás nyní. Není výčitek, jež mohl bych vrhnouti vám na hlavu a jež vyjádřily by třeba jen tisícinu ponižujícího pokoření, kterou toto ujištění vzbudí dokonce snad i ve Vaší hrudi.

Vdova Vašeho bratra a sirotci opovrhují útulkem pod Vaší střechou a mají pro Vás jen hnus a prokletí. Vaše krev se Vás vzdává, neboť nezná jiné hany než příbuzenského svazku, vížící její jméno s jménem Vaším.

Jste starým člověkem a ponecháváme Vás hrobu. Nechť každá vzpomínka Vašeho života rozezvučí Vaše falešné srdce a vrhá svoje stíny na Vaše smrtelné lůžko.«

Ralph Nickleby četl si dopis několikráte, vzpurně se zamračil, ale pak se zadumal. Dopis vylétl mu z ruky, padl na podlahu, ale Nickleby dosud držel prsty, jakoby v nich svíral dopis.

Náhle vyskočil s křesla, zmačkal dopis a vsunul jej do kapsy, zuřivě obrátil se k Newmanu Noggsovi, jakoby ho chtěl vyplísniti, že okouní. Avšak Newman Noggs stál nehybně, zády obrácen k němu a sledoval se starou a umazanou násadkou v ruce jakési číslice na úrokové tabulce, jež byla nalepena na zdi a zřejmě neznal jiného předmětu pozornosti.

KAPITOLA XXXIV.,

v níž pana Ralpha Nicklebye navštíví osoby, s nimiž se čtenář seznámil již dříve.

»Jak čertovsky dlouhou dobu nechal jste mne zvoniti na čajový kotlík, kterému říkáte zvonek, jehož každé zazvonění stačí, aby člověk zmodral křečemi, na mou duši, oh, čertovsky,« pravil pan Mantalini Newmanu Noggsovi, a oškraboval si za řeči boty na Ralphově škrabátku.

»Neslyšel jsem zvonek zazvoniti více než jednou,« odpověděl Newman.

»Jste nejbezmezněji a nejurážlivěji hluchý,« pravil pan Mantalini, »hluchý jako čertovský sloup.«

Pan Mantalini zatím vešel do chodby a hnal se bez dlouhých okolků do Ralphovy kanceláře, avšak Newman postavil se mu do cesty a naznačil, že Nicklebyovi bylo by nepříjemno, kdyby ho vyrušoval; tázal se, zda zákazníkova záležitost je snad velmi nutnou.

»Je čertovsky zvláštní,« odpověděl pan Mantalini, »chtěl bych rozšmelcovat několik cárů špinavého papíru na pěkné, lesklé, cinkavé, kulaté, čertovské prášky, na mince.«

Newman vydal jakési zachrochtání, jež značilo, že rozuměl, pak chopil se navštívenky, kterou mu pan Mantalini strkal a sunul se do kanceláře zaměstnavatelovy. Jen potřeboval vstrčiti hlavu do dveří a viděl, že Ralph se zabral do myšlenek, jež vetřely se mu do hlavy při čtení synovcova dopisu; zdálo se, že čte dopis znovu a znovu, neboť jej držel dosud v ruce. Avšak pohled trval jen okamžik, neboť Ralph se ihned vzchopil a tázal se po příčině jeho vstupu.

Newman však neměl ani kdy říci, co chce, neboť příčina jeho příchodu vešla do pokoje sama, chopila se živě Ralphovy mozolovité ruky a tvrdila, že nikdy v životě neviděla ho tak zdravého jako tentokráte.

»Kvetete zrovna v čertovském obličeji,« pravil pan Mantalini a aniž by ho byl kdo pobízel, usedl do židle a upravoval si vlasy a vousy. »Hledíte tak mladistvě a vesele, po čertech.«

»Jsme sami,« odpověděl Ralph suše. »Co mi chcete?«

»Dobrá!« zvolal pan Mantalini a ukázal zuby. »Co bych si mohl přáti? Ano. Velmi dobře. Ha, ha, ha! Velmi dobře. Co bych si mohl přáti? Ha, ha. Oh, k čertu.«

»Co si přejete, člověče?« otázal se Ralph vážně.

»Proklatě, diskont směnky,« odpověděl pan Mantalini s úšklebkem a potřásl hlavou, jakoby byl řekl žertík.

»Peněz je málo,« řekl Ralph.

»Čertovsky málo, nechodil bych si pro ně,« odpověděl pan Mantalini.

»Časy jsou zlé a člověk neví, komu má věřiti,« pravil Ralph. »Nehledal jsem právě obchodů, raději bych neobchodoval, ale jste starý přítel — kolik směnek jste přinesl?«

»Dvě,« odpověděl pan Mantalini.

»Kolik činí úhrnná částka?«

»Čertovsky málo — pětasedmdesát.«

»A splatnost?«

»Dva měsíce a čtyři.«

»Vyhovím vám — jen vám, nevyhověl bych jiným lidem — na pětadvacet liber,« řekl Ralph rozhodně.

»Oh, čertovsky,« volal pan Mantalini, jehož tvář se pozoruhodně prodlužovala při této příjemné nabídce.

»Tedy zůstane vám ještě padesát,« odpověděl Ralph. »Co chcete více. Ukažte, jaká tam máte jména?«

»Jste hrozně nepřístupný, Nicklebyi,« namítal pan Mantalini.

»Ukažte jména,« odpověděl Ralph a netrpělivě vztáhl ruku po směnkách. »Dobrá, nejsou úplně jistá, ale vyhovují. Souhlasíte s podmínkami a chcete peníze? Bodejť byste nechtěl. Ale byl bych raději, kdybyste nechtěl.«

»K čertu, Nicklebyi, proč pak nemůžete . . .« započal pan Mantalini.

»Nikoliv,« odpověděl Ralph a přerušil ho. »Nemohu. Chcete si vzíti peníze — bez průtahu, nechoďte do City, jako byste tam chtěl s někým vyjednávati, kdo ani neexistuje a nikdy neexistoval. Obchod je obchod — či ne?«

Ralph odstrčil několik obchodních papírů za řeči a nedbale zachrastil pokladnou, jakoby běželo o pouhou náhodu. Zvuk pana Mantaliniho přemohl. Souhlasil s nabídkou, jen zvuk dolehl k jeho sluchu a Ralph již také kladl peníze na stůl.

Ralph nebyl dosud ani hotov s počítáním a pan Mantalini peníze ještě ani nesebral a již ozval se na chodbě zvonek a hned na to vsunul Newman do pokoje jinou, neméně důležitou osobu: paní Mantaliniovou osobně. Při pohledu na ni projevila se v tváři páně Mantaliniově pozoruhodná nevolnost. Vstrčil peníze do kapsy s obdivuhodnou rychlostí.

»Ah, drahoušku, jsi zde?« pravila paní Mantaliniova a pokyvovala hlavou.

»Ano, živote a dušičko, jsem tu,« odpověděl pan Mantalini a klesl na koleno a honil se, jakoby byl pouhým veselým kuřátkem, za jakýmsi zaběhlým dvacetišilinkem. »Jsem tu, rozkoši mé duše, na území Toma Tidlera a sbírám zde čertovské zlato a stříbro.«

»Stydím se za tebe,« pravila paní Mantaliniová velmi rozhorleně.

»Stydíš — za mne se stydíš, moje radosti, však moje radost ví, že mluví rozkošné sladkosti,« odpověděl pan Mantalini. »Však moje radost ví, že se nestydí za své vlastní kvítečko.«

Ať byly okolnosti, jež vedly k tomuto výsledku, jakýmikoli, jisté bylo, že kvítečko se poněkud přepočetlo, v tomto případě alespoň, protože špatně odhadlo dosah přízně ženiny. Paní Mantaliniová místo odpovědi pouze pohlédla na ně starostlivě, obrátila se k Ralphovi a prosila ho, aby odpustil její příchod.

» . . . jenž je úplně odůvodněn,« pravila Madame, »hrubým a neslušným chováním a nevhodnými způsoby páně Mantaliniovými.«

»Mými, moje nejsladší šťávo z ananasu.«

»Ano, tvými,« odpověděla jeho žena, »ale nedovolím již nikdy, abys mne přivedl v úpadek ničí výstředností a marnotratností. Prosím pana Nicklebye, aby mi dosvědčil, že jednám s tebou správně.«

»Prosím, nevolejte si mne za svědka, madame,« pravil Ralph. »Vyřiďte si svoje záležitosti mezi sebou, vyřiďte si je mezi sebou.«

»Nikoli,« pravila paní Mantaliniová, »prosím vás, abyste byl tak laskav a vyslechl si, že mám pevný úmysl, pane — pevný úmysl,« opakovala paní Mantaliniová a odvážila se vrhnouti zlostý pohled po svém muži.

»Chceš mne nazývati pane,« křičel pan Mantalini, »mne, jenž po tobě touží nejčertovštější vášní! Ona, jež opřádá mne svými půvaby, jak nejandělštější a nejčistší chřestýš! Zničí moje city, uvede mne do čertovského stavu.«

»Nemluvte o pocitech, pane,« odpověděla paní Mantaliniová, usedla a obrátila se k němu zády. »Nešetříte vůbec mých citů.«

»Já že nešetřím tvých citů, dušinko?«