Phowa: Volání z transcendence

By Óscar Mateo Quintana and Rafael Campillo

 Od malička, snad od svých jedenácti let, jsem měla spoustu otázek. Proč? Kdy ? Jak? Věci, které nás učili ve škole, nebyly dostačující, a tak jsem začala hledat v knihách, v lidech kolem mě a ani náhodou mi nepřišlo na mysl, že všechno, co potřebuji, si na svět přináším s sebou a že vždycky najdu odpověď uvnitř mne samotné.
Naučila jsem se, že je potřeba mít spořádaný život, že je dobré se brzy vdát, mít děti, spokojené manželství a dům. Naučila jsem se, že je dobré být zaměstnaná a dvakrát do roka jet na dovolenou. Tak nějak prý vypadá spokojený život.
 Naučila jsem se, že když potřebuji znát odpověd na něco, musím ji hledat u těch, kteří jsou moudřejší než já a ani se svou mnoholetou vírou v Boha a se všemi moudry z bible jsem nepostoupila o moc dál.
V posledních letech se začal můj zrak otvírat směrem, který jsem dřív neznala, někam dál, do míst, která přesahují tento život, do míst, která přesahují tělo, někam tam, kde To všechno začalo.
 Říká se, že když je žák připravený, učitel přijde. Tak jednoho dne, po jiných cenných zkušenostech,  ke mě přišla i Phowa, aby mě zavedla ještě hlouběji k pochopení a pomohla mi rozpomenout se, kdo jsem, porozumět vztahům a souvislostem a odkrýt další kousek toho nekonečného uměleckého díla, kterému říkáme život a který je o nás všech, o vědomí.
Děkuji Óscarovi za úžasnou práci, kterou dělá, a za svolení přeložit jeho knihu do češtiny a dát tak mnoha dalším čtenářům možnost seznámit se podrobně a prakticky s touto krásnou a překvapující tibetskou technikou.
Tato kniha vám možná neodpoví ani na jednu z vašich otázek, ale najdete zde podrobné pokyny, jak se dostat tam, kde odpovědi naleznete, jak se dostat tam, kde se rozplývají iluze a zjevuje se pravda, kde se vědomí vyvýší na další úroveň a kde se mnohdy dějí věci, které jsou mimo lidské pochopení.
Dozvíte se, jak se dostat do místa, za hranice hmoty a času, kde máme možnost znovu se rozpomínat a stále obnovovat a prohlubovat chápání Bytí, které přesahuje rámec dnešní vize světa, chápání existence v respektu, lásce a soucitu ke všem bytostem.  
Přeji, ať je Phowa požehnáním nejen vám, kteří čtete tuto knihu o ní a rozhodnete se ji praktikovat, ale i všem ostatním, pro které se odhodláte phowu realizovat.

• Language: Čeština
• Publisher: Kolima Books
• Release date: Nov 20, 2019
• ISBN: 9788417566661

Book preview

2008

Praxe Phowy

POZNÁMKA VYDAVATELE

Jsem přesvědčená, že všechny knihy v sobě skrývají kousek magie; každá nás svým způsobem seznamuje s duší toho, kdo ji napsal. Kniha, kterou držíš ve svých rukou, je dvojnásobně kouzelná. Poprvé když jsem s Óscarem Mateem mluvila, musela jsem mu rychle zavěsit telefon, protože moje maminka vedle v pokoji opouštěla s posledním výdechem tento svět. Tenkrát jsem ještě nevěděla a nechtěla vědět nic o smrti. Ona umírala a já stále naléhala a říkala jsem jí: „Ty ještě nezemřeš!" Začala jsem jednat s Óscarem právě v takovýto den, pro mne opravdu transcendentním, a podívejte! Dnes spolu vydáváme knihu právě o transcendenci, tj. o věcech nadskutečných, přesahujících smyslové i rozumové možnosti, jdoucích nad rámec známých limitů. Tento text uzavírá kruh, který se otevřel tehdy před třemi lety.

Odchod mojí maminky se stal událostí, jež vytvořila milník v mém životě. Tenkrát jsem učinila rozhodnutí pustit se do tohoto redakčního projektu a od té doby se ve mně také probudil velký zájem o vše související s transcendencí a smrtí. Ty stále tvoří jedny z nejdůležitějších témat Kolimy.

Pamatuji si, že na první konferenci o phowě, kterou jsem spolu s Óscarem organizovala, jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Cítila jsem jistý neklid, protože mé jméno se objevilo vedle jeho v souvislosti se „znepokojujícím obsahem. Hodně mých přátel a známých, které jsem pozvala, se tedy účastnilo akce, ve které se mluvilo o smrti a jiných „divných věcech. Myslím, že hodně lidí z konference odešlo překvapených (a já k nim také patřila). Později jsem měla privilegium seznámit se důkladně s celým tématem i jeho autorem a mohu říct, že oba poznamenali definitivně moji životní i profesionální dráhu.

Je pro mě velkým potěšením a ctí představit toto tak specifické téma s naší vydavatelskou pečetí a podpořit tak Óscara v jeho úkolu šířit své zkušenosti a znalosti tohoto tématu s cílem, který nás dva spojuje: povznést vědomí o naší transcendentální přirozenosti a připravit nás na pokojné setkání se dnem, kdy se změníme v „něco" jiného. S touto perspektivou, věřte mi, se každý den našeho života mění.

Marta Prieto Asirón

Madrid, únor 2017

***

PŘEDMLUVA

„Rodíme se, abychom žili, žijeme, abychom umřeli." To je skutečnost, kterou jen stěží přijímáme. Smrt nás doprovází už od prvního dne našeho života. Náš pud sebezáchovy nás chrání před smrtí, ale nezabrání faktu, že s ní musíme žít.

Už od dětství se učíme hodnotám a pojetí naší lidské podstaty. Znakem naší západní kultury je, že se vyvarovala jakékoli osvěty či výchovy ohledně tématu smrti a zachází s ním jako s tabu. Každodenní zkušenosti začleňujeme do naší výchovy, do našeho života jako něco přirozeného. Můžeme využít příležitosti narození štěňat nebo jiných domácích mazlíčků k tomu, abychom vysvětlili našim dětem, co je to život, jak se množíme a jak se rodíme. Vše je jinak a náš přístup a chování se mění, když stojíme tváří v tvář smrti. Když nám zemře domácí mazlíček, namísto toho, abychom využili situace k získání zkušenosti a učení, řekneme dítěti, že pejsek usnul nebo že utekl. Další ztracená příležitost k tomu, abychom našemu dítěti vysvětlili, že jednoho dne i my zemřeme, nezávisle na tom, jaká je naše víra o transcendenci lidské bytosti za smrt, mimo fyzické tělo.

Smrt je v naší současné společnosti nedokončenou záležitostí. Během století jsme ji oddálili z našeho života, z našeho učení a udělali jsme z ní příliš dramatickou událost. A to mnohem více, než by ve skutečnosti měla být. Nejenom, že nejsme připraveni čelit naší vlastní smrti, ale ani smrti lidí v kruhu našich blízkých a přátel. Doprovodit umírajícího, prožívat smutek, nebo dokonce pomáhat těm, kteří už opustili tuto existenci, je něco, co je v našich možnostech. Je to něco, co bychom se měli naučit.

Pokladem východní kultury jsou vědění a moudrosti předků, které nám pomáhají poznávat a zakoušet naši duchovní podstatu. I tibetský buddhismus přispívá phowou k prohloubení zkušenosti smrti.

Ovocem práce dokumentace, kompilace a zkušenosti Óscara Matea v technice phowy je

dílo, které držíš v rukou. Praktický průvodce, který nám prostřednictvím četných cvičení meditace, umožní pochopit smrt tak, jak by chápána být měla, jako vědomý proces. Přestaneme být diváky, abychom se stali aktivní součástí situací, ve kterých se naše milované bytosti, rodina nebo přátelé, chystají k přechodu na „druhou stranu". Můžeme je doprovázet a podat jim pomocnou ruku před, během i po procesu umírání. Rozšířit naše vědomí o smrti poslouží i k rozšíření našeho vědomí o životě. Tato  kniha bude také bezpochyby osobním průvodcem v celém našem procesu poznávání sebe sama.

Bez ohledu na způsob, jakým tato kniha přišla do tvých rukou, ujišťuji tě, že to není náhodou. Už nějaký ten čas nevěřím na náhody a tím méně, když se jedná o knihy. Stejně jako existují události, které mohou změnit kurz našeho života, i četba jedné knihy může mít stejný účinek a jsem přesvědčený, že s technikou phowy najdeš odpověď na hodně otázek týkajících se života a smrti.

Je docela pravděpodobné, že jsi nedávno „ztratil" někoho blízkého a nepochybně se budeš s takovou ztrátou setkávat i během tvého zbývajícího života.

V každém případě ti četba této knihy dá klíče a instrukce k tomu, jak čelit přechodu smrti z nové perspektivy, a co je důležitější, připraví tě na vědomé prožití své vlastní smrti.

Rafael Campillo ředitel kongresu Život po životě

JE TATO KNIHA PRO MĚ?

„Pro toho, kdo věří,jsou všechny důkazy nepotřebné.Pro toho, kdo nevěří, žádný důkaz není dostatečný."

Ignacio de Loyola

Pokud jsi jednou z těch osob, kterou smrt podrápala, pokud jsi jednou z těch osob, která utrpěla ztrátu, jež zanechá prázdno uvnitř a zdá se, že se nezaplní ani s ubíhajícím časem, tato kniha je pro tebe.

Možná jizvu nezanechala ta ztráta sama o sobě, ale pocit, že něco zůstalo nedokončené, protože tu nebyla příležitost nebo chvíle na vyřešení. Zůstaly pro tebe otevřené důležité věci, skutečnosti, které nebyly vyřčeny nebo učiněny.

Musíš vědět, že ještě pořád je něco, co je možné udělat. Ještě pořád je možné dokončit to, co je pro tebe tak důležité a co zůstalo na půl cesty. Ještě pořád to můžeš uchopit a určitým způsobem vyřešit.

Také se může stát, že cítíš potřebu, že vnímáš volání k tomu, být aktivní součástí a doprovodem osobě, která prochází umíráním a smrtí. Možná, že se zamýšlíš nad tím, jestli existuje něco, jestli se může udělat něco, co překračuje smrt.

Toto všechno je možné a tvůj zásah by mohl mít vliv nepředstavitelného dosahu pro oba.

Možná, že jsi člověk, který pevně věří, že vše nekončí hranicemi v této existenci. Že je něco mnohem víc a že nepovažuješ za ukončené přátelství nebo hluboký cit lásky jen proto, že jedna z osob už opustila „palubu".

Tady najdeš odpovědi a přístup k jedné meditační praxi našich prapředků, která se jmenuje phowa¹. Byla vytvořena a je charakteristická pro tuto příležitost.

Pokud se nenacházíš ani v jedné z předchozích variant, protože to tvé je jednoduše zvědavost, vstup jako zvaný host a jako takového tě prosím: „Dělej to s respektem!"

---

1 Pojem phowa pochází z rodové praxe tibetského buddhismu, která je popsaná v Tibetské knize o životě a smrti, aneb Bardo Thodol. Doslovný význam slova phowa je „přenos vědomí".

Moje setkání s Phowou

ŽIJÍCÍ MIMO KOHERENCI

„Většina z nás má

tak málo respektu pro život,

že přijdeme k okamžiku smrti

bez toho, aniž bychom skutečně žili."

Henry David Thoreau

Kolikrát jsi prohlásil něco, co jsi pak nesplnil? Je tolik lidí, kteří říkají jednu věc a pak dělají pravý opak!

Toto jsme si mohli ověřit pokaždé na vlastní kůži, když jsme se snažili zbavit nějakého zlozvyku. Je to, jako když si dáš dobré předsevzetí shodit pár kilo. Než si to stačíš uvědomit, už jíš zase něco navíc. Něco víc, než bys nezbytně musel, něco víc, než vyžaduje tvůj pocit hladu. A tak zase jíš něco, co ti tak chutná, ale ve stejný okamžik se kvůli tomu cítíš mizerně… Totéž se děje, když chceš přestat kouřit. V jednu chvíli dobré předsevzetí a chvíli poté už máš zase zapálenou cigaretu mezi rty, protože „tato bude poslední".

Ve všech těchto a podobných situacích se chováš a žiješ mimo rámec koherence a integrity (soudržnosti, celistvosti). Je to, jako by uvnitř tebe žily dvě navzájem si oponující osobnosti. Skutečnost, která se v dlouhém čase stane stálým zdrojem podráždění a vnitřního hluku, který pak krmí a rozněcuje tvé utrpení.

A k tomu všemu ještě nutno přidat fakt, že navzdory tomu, že příčina nepohodlí se nachází uvnitř tebe, téměř vždy ji bude tvoje mysl hledat venku. Nicméně ač se tak moc snažíme najít viníky, nikdy je nenajdeme, budeme-li vinit a dávat zodpovědnost osobám nebo okolnostem, přestože oni skutečně nemají nikdy přímou vazbu s tím, jak špatně a nepohodlně se cítíme.

Je velmi málo lidí, kteří skutečně dělají to, co tvrdí, že dělat budou, těch, kdo skutečně plní své předsevzetí. Většina lidí žije ve fantazii toho, co by dělat chtěli, což je evidentně v rozporu s tím, co skutečně jsou nebo dělají. Tento nesoulad mezi jednou a druhou skutečností je žití mimo koherenci.

Pokud je tento stav omezený na malé věci a záležitosti, jako jsou právě ty zvyky, které jsou mimo naši kontrolu – od malé závislosti, přes sliby, které nedodržíme, s většími či menšími výčitkami svědomí a vnitřním nepohodlím, i tak jsme schopni žít, smíření s touto situací nesouladu a chybějící koherence.

Jiná situace nastane, pokud v tomto zmateném stavu člověk dojde tak daleko, že začne věřit svým vlastním lžím a systematicky se omlouvat za použití tisíce falešných důkazů, proč se rozhodl právě tak a tak a proč stále udržuje ten stejný scénář, který mu nepřináší ani štěstí ani plnost. To nejjednodušší, jak už jsme si řekli, je vinit ze všeho ostatní lidi a okolnosti. To těžké, skutečně těžké, je vzít na sebe vlastní zodpovědnost ve všem a mít odvahu uskutečnit změnu. V první řadě změnu uvnitř nás samotných, abychom ji pak mohli rozšířit a realizovat v situacích, které nás obklopují.

Když se dostaví tyto stavy, řekněme, vnitřních poruch a roztříštěnosti, stává se, že člověk nabádá ostatní, aby také vystoupili ze svého stavu pořádku a vyrovnanosti. Můžeme si například představit situaci v pracovním prostředí, kde šéf říká svému podřízenému: „Vyřeš to! Nezajímá mě jak, jen to vyřeš!"²

Velmi častá věta. Na jednu stranu ti dá příkaz a na druhou ho nezajímá, jak to uděláš. Dává ti dva příkazy, které si protiřečí. Někdo, kdo se chová takovýmto způsobem, svým chováním jen dokazuje, že se nachází absolutně mimo svůj střed, ovládaný stavy a přáními, které se nachází ve vzájemném kontrastu. Vážný nedostatek této situace je, že vnitřní konflikt „přeteče", je vystřelen směrem ven a zasahuje, v našem případě, i chudáka podřízeného, který se ocitne v nepříjemné situaci s úkolem, který je nemožno splnit, jelikož ať dělá, co dělá, nic nebude dost dobré a navíc, pokud se nepokusí situaci vyřešit, bude neposlušný. Pokud poslechne a navrhne nějaký způsob řešení, už předem ví, že jeho řešení nebude oceněno. Přesně tak! Jak správně předpokládáš, dostáváme se do nekonečné smyčky nesouladu. Vyjít z těchto vzájemných a nezdravých působení jednoho na druhého většinou vyžaduje velkou vnitřní jasnost, hluboce zakořeněné hodnoty a psychicky a emocionálně vyrovnanou energii.

Lidstvo samotné jako celek se může „pyšnit" obrovským nedostatkem souladu a roztříštěností, když například ničí ekosystém a přírodu, která dává život. Ano, toto je skutečně to, co znamená žít mimo koherenci.

Lidstvo žije, nebo lépe řečeno žije špatně, ve stavu, kdy se zdá, že se každého dne vzdaluje víc a víc od souladu a harmonie. Nacházíme se v bodě, kdy jdeme po cestě, která nás víc a víc vzdaluje od statusu, který by se mohl nazvat šťastným bytím, a to i navzdory tomu, jak moc se systém snaží být aktivní v tvoření nových a nových falešných návodů na způsob života, kterým máme žít, abychom byli šťastní.

Vraťme se teď k našemu původnímu tématu a pojďme do jakékoliv z následujících extrémních situací. Představme si, že nějaký člověk tvrdí, že nevěří, že by existovalo něco víc než tento život.

V tom případě by bylo bytí v této realitě skutečně mimořádnou příležitostí a bylo by jisté, že pokud se díváme na život z tohoto pohledu, každý den by musel být čistou oslavou, podobnou něčemu jako exploze vitality dětí na Vánoce, s jistotou, že každý den se stane něco, co nás skutečně okouzlí. Takový by musel být život, pokud by člověk takto uvažující byl skutečně koherentní.

Na druhou stranu jdeme k druhému extrému, kdy člověk jistě tvrdí, že smrt není konec existence a věčnost je jeho. Skončil spěch, skončilo běhání a snaha dostat se co nejrychleji z nežádoucích situací, jen aby už přišly nádherné, tolik žádané, úsměvy a úspěchy. Protože nic není trvalé, vše se neustále děje, odchází a přichází a jen bytost zůstává. Všechno by se stalo relativním tváří v tvář velikosti myšlenky tak pevné, jako „Věčnost mi patří aneb „Já jsem věčný.

Můžeme se setkat s lidmi, kteří zastávají s menším či větším přesvědčením jeden nebo druhý z extrémů. Není ale už tak jednoduché, aby některý z nich věrně odrážel toto přesvědčení ve svém životě tak, aby jeho bytí bylo zcela v souladu s jeho ideály a myšlenkami.

A co hůř, většinu lidí ani nenapadne možnost, že se v tomto životě nachází jen přechodně, ať už se před a po něm nachází cokoliv. Žijí ve stavu culící se zasněnosti, bez reptání se nechají vláčet tendencemi, které právě vládnou společnosti, a ani se nezajímají, jak se ve skutečnosti věci mají. V takovém stavu ani neuvažují o soudržnosti, pevnosti a hutnosti nebo naopak pomíjivosti vlastního života.

Všechno