Tři kroky k létu

By Petr Vyhlídka

Prázdniny jsou toužebně očekávaným obdobím, k němuž odpočítává každý den značná část populace. Čas nevynucovaného probouzení, žádné úkoly, dopisované na poslední chvíli před snídaní, žádné starosti. Po dobrodružství se zmizelou ulicí jsme takový oddych opravdu potřebovali.
Jenže oni nemizí jen lidé.
Že se uprostřed léta léto samo najednou ztratilo, to jsem zpočátku dokonale ignoroval. Měl jsem vlastní záhadu k řešení, tajemství staré dámy, která nám nečekaně zkřížila cestu. Ono se ale ukázalo, že vypořádat se budu muset s obojím.

• Language: Čeština
• Publisher: Petr Vyhlídka
• Release date: Dec 16, 2021
• ISBN: 9781005773960

Petr Vyhlídka

Sběratel bubáků a strašidel. Člověk se závislostí na videohrách, klasických detektivkách a staré brakové literatuře, jemuž, když v dětství došlo čtení, rozhodl se napsat si ho sám. A ten koníček mu vydržel dodnes.

Book preview

První kapitola. Dáma na fotografii

Ema se naklonila přes zábradlí.

Visela na něm za břicho, nohy ve žlutých teniskách nebezpečně nahoře. Zhoupla se. Zvedla ruce, aby mrkla na displej.

„Šílená reportérka Ema právě odhalila záhadu mizejícího chodníku," zaštěbetala.

„Zuřivá," opravil jsem ji. A chytil za rameno, abych ji posunul do bezpečnější polohy. Sklouzla na nohy, otočila se ke mně a se zvukem napodobujícím výstřel, mě vyfotila.

„Sebral se a zmizel, protože po něm nikdo nechodí. Prvního července vyrazila v jeho stopách pátrací výprava, která ani po několika dnech nenašla jedinou dlaždici."

Představil jsem si vlnící se formaci žulových kostek mizejících v křoví, zašklebil se a vysloužil si další pohotové zvěčnění. Bezpochyby skončí ve sbírce zjevů, takovou Ema určitě udržuje. Vedle mnoha a mnoha jiných. Kolem předvádělo léto svou vřelou tvář, nabízelo teplou vodu na koupališti pod modrou oblohou, od rána do večera otevřené stánky se zmrzlinou, ale Ema tohle brala jen jako kulisu. Svůj čas teď věnovala jediné činnosti.

Dostala telefon. Kontakt s kamarádkami jí nezabral tolik času, kolik jsem se obával. Až k hranici posedlosti ji zaujalo něco jiného.

Fotila. Všechno. Od rána do večera. Kočky, holuby, psy. Stromy. Květiny. Brouky a motýly. Domy. Děti i dospělé. Auta, koloběžky. Oblaka na obloze i jejich odraz na hladině řeky. Kapky na dlaždicích ve sprše. Rozpraskanou hlínu na svahu za domem. Po večerech pak nečetla s baterkou pod peřinou, ale prohlížela a třídila své úlovky.

Pochopitelně jsem jí zakázal zakládat si účty na sociálních sítích. Pochopitelně mi bylo jasné, že zabránit tomu stejně nedokážu. S povinnostmi přichází i jistá práva, a tím zásadním je určité soukromí. Jestli bude chtít, nějakou cestičku si najde. Takže jsem se jen pokusil o výchovný proslov. Odkývala ho (až zoufale mi připomněla, jak jsem před mnoha a mnoha lety, když bylo deset mně, počítal každé slovo rodičovského kázání, abych už, proboha, mohl vypadnout ven), slíbila, že se bude chovat obezřetně. Psát si bude jen se známými lidmi. Svěří se, kdyby ji někdo začal obtěžovat. Věřil jsem jí, co jiného mi zbývalo. I přes nedávné zkušenosti opačného charakteru. Jenže na jaře – od těch událostí uběhlo jen několik týdnů, které se ale ve vzpomínkách natáhly do měsíců – to bylo trochu jiné.

Naprosto jiné. Museli jsme k sobě nejdřív najít cestu. Třeba společnou zábavou, k níž na prvním místě patřily sobotní procházky a výlety. Ani jednoho z nás zatím nepřestávaly bavit. Výprava za každého počasí, znělo naše heslo. Drželi jsme se ho bez výjimky (možná díky tomu, že nám šlo počasí na ruku). Toulali jsme se po městě, vyráželi k rybníkům za dálnicí, pátrali po neodhaleném nalezišti borůvek v lese u řeky. Nebo – jako dnes – vyrazili rovnou k cíli. Nebyl daleko. Stačilo zahnout do krátké příčné uličky, která se na konci křížila s tou naší, a z jejího konce už byla stará plovárna, meta aktuální mise, vidět. Což neznamenalo, že je na dosah. Abychom se k ní dostali, museli jsme oklikou. Do cesty se nám postavila příroda i civilizace; svah, který protínala řada domů a zahrad. Na kolech, ať už dvou nebo čtyřech byla zajížďka ještě větší, vedla nejdřív na druhou stranu podél Starého města až k přeložce, mířící k ven k dálnici. Pěším odvážlivcům stačilo zdolat úzkou uličku, kopírující proláklinu v kopci.

Silnice ho obcházela obloukem. Stáčela se podél strmého svahu k mostu přes potok, blížila se ke svému konci na břehu řeky. U trochu zrezivělé závory se občas obraceli nevěřící cizí tomášové, přesvědčení o tom, že značka Slepá ulice, která za odbočkou k můstku trčí, je pouze kosmetickou úpravou a nezávazným doporučením. Snad tu kdysi byl brod, možná dřív vedla cesta na sever podél břehu. Možná. Ale nejméně sto let už to nebyla pravda.

Místní řidiči riskovali cestu dolů v naději, že u vody snáze zaparkují.

My sešli po schodišti s rozviklaným zábradlím, vybudovaným ještě v dobách, kdy se lidé po městě nejčastěji přesouvali po svých. Prošlapané stupně vedou zářezem ve svahu, zpevněném betonovou stěnou, aby vyústily na úzkém chodníku, vhodném tak akorát jako startovní značky pro rychlé přeběhnutí na druhou stranu, kde je naopak místa dost. Mezi malým potůčkem a silnicí je několik metrů nijaké louky, k níž se nechce hlásit ani příroda, ani civilizace, a přes ní vyšlapaná cestička k úzké lávce. Tudy vede zkratka do kempu na okraji koupaliště, kam jsme měli namířeno na zmrzlinu. Protože i dnes bylo počasí vycházkově ukázkové. Ukázkově vycházkové. Vyprávěl jsem Emě, jak jsem se na staré plovárně naučil plavat a jak jsme tam chodívali hrát minigolf o kofolu.

„Už jsi dlouho nehrál, viď?" položila okamžitě otázku. Poctivě jsem se přiznal.

„Takže to tě určitě porazím. Mám žízeň."

„A já tě zarazím. Teď. Rozhlédni se."

Zastavili jsme na jediném místě, z něhož mohl chodec přehlédnout oba směry. A že to bylo třeba. Nevzpomínám si sice na žádnou tragédii, brzdy tu ale ječely na nijak zvlášť silný provoz celkem často. Stačilo by přecházet bez rozmýšlení o několik metrů níž a člověk mohl skončit pod koly. Proto jsem taky chytil Emu nekompromisně za ruku. Ne abych ji převedl, to by pro desetiletou slečnu bylo ponížení nejvyššího kalibru, jen jsem ji zastavil, aby do silnice nevběhla bez přípravy.

Teď už před námi byla jen cesta dopravně bezpečným prostorem. Ve zlatých dobách městských plováren s dřevěnými moly tu korzovali pánové s dámami, pobíhali uličníci v krátkých kalhotách. Čas od času projela bryčka, provrčel popular nebo aerovka. Ema se otočila, zdokumetovala kopec, který jsme nechali za sebou, a s jásavým: „Hele, motýl!" vyrazila mezi řídkými trsy trávy za oranžovou babočkou. Já se zastavil, abych si vychutnal línou atmosféru letní soboty. Slunce. Vzdálené zvuky. Pomalu kráčející spoluobčany, taky hodlající hříšně promarnit čas nicneděláním. Cyklistu dole u řeky, ozdobeného anténami rybářských prutů, trčících z batohu na zádech. Cvrlikání ptáků nad hlavou a bzučení hmyzu pod nohama.

Rozhlédl jsem se. Kopec, z něhož jsme sešli, město skryl. Dokázal pohltit i jeho zvuky, takže jsme se rázem ocitli na venkově. Na klidném místě, kde se celý dlouhý den nestane nic dramatického, kde se i rorýsi na obloze loudají. V takové chvíli a na takovém místě máte naprosto jasno. Tady panuje klid a pohoda, hrozby civilizace jsou zakázány. Může vás tu štípnout vosa, těžko ale sletíte do neosvětleného výkopu. Klíče ztratíte v trávě, nespadnou do kanálu. Okřikuje vás pták, ne chlápek na kole, kličkující mezi lidmi na chodníku. Jasně, že i tady rachotí motory a skřípají plechy, ale nemusíte být prakticky neustále ve střehu. Spíš se uzíváte nudou.

V tu chvíli jsem to uviděl. Naprosto přesně.

Stará paní na kraji silnice, chystající se právě vkročit na asfalt. Auto, které se pustilo z příkrého kopce bez běžícího motoru a fyzika ho vystrčila ke straně. Jeden bod, v němž se za okamžik potkají.

Nebývám rychlý.

Protože nemívám důvod. Někdy ale smysly obejdou mysl a pustí se do akce samy. Udělal jsem dva dlouhé kroky, natáhl ruku, chytil ženu kolem ramen. Do tváře se mi opřel náhlý závan větru. Zazněl tupý úder.

Přitáhl jsem ji k sobě.

Udělal krok zpět. Na poslední chvíli.

Místo, na němž by stála, kdybych nezasáhl, vyplnil nárazník zeleného vozu. Auto poskočilo na obrubníku, sjelo zpátky do silnice. Pokračovalo v cestě, snad se aspoň řidič ohlédl, aby se ujistil, že tentokrát ještě nikomu neublížil.

Někdo vykřikl. To už jsem znovu dýchal a začínal si uvědomovat, co se vlastně stalo. Tedy nestalo. Ale, zatraceně, mohlo.

Pustil jsem starou paní z objetí. Polekaně se rozhlédla.

„Co jste to..." spustila. Zněla rozhořčeně.

Kolem se prosmýkla Ema. Oči navrch hlavy.

„Teda, tati, vydechla. „Jste v pořádku? obrátila se k ženě.  Couvla, když po ní stařena blýskla trochu zlým pohledem.

„Jsem?" Otazník byl zřetelně slyšet.

„Auto," napovědělo děvče. Žena se trochu zmateně rozhlédla.

„Ano?" pokračovala nejistě.

„Málem vás přejelo."

„Ovšem. Je pryč."

Evidentně byla v šoku.

„Nechcete odvést k doktorovi? promluvil jsem, „Nebo domů?

Poodstoupila a zamračila se na mě, určitě potřebuje na blízko brýle. Zavrtala do mě přimhouřený a tím trochu zlostný pohled. Zavrtěla hlavou.

„Nemusíte se starat," odsekla.

Otočila se a pomalou chůzí vykročila podél silnice. Přejít si zatím rozmyslela. Podívali jsme se s dcerou na sebe a oba pokrčili rameny. Chvíli jsme hleděli zachráněné babce na záda, Emu nenapadlo ani fotit. Potom jsme oba ve stejnou chvíli usoudili, že se starat tedy nebudeme a půjdeme také po svých.

Čekal nás minigolf.

* * *

Nebezpečí číhá všude. Nemusí ho vždy podbarvovat děsivé zvuky, není třeba se děsit pod tlakem událostí. Nemusí ho provázet žádné napínavé drama, stačí jen chvilka nepozornosti.

Zážitek u cesty mě vyděsil. Připomněl, že stačí opravdu málo, aby se stalo neodvolatelné.

Není tomu tak dávno, co jsme oba, já i Ema, prožili své nebezpečné dobrodružství. Opravdu riskantní, dávali jsme v sázku vlastní existenci. A právě tohle mě vyděsilo. Ne čerstvá vzpomínka, ale čerstvá myšlenka.

Když přežijete velké a dramatické nebezpečí, nepřijdou vám ty běžné vteřinové krize nijak zvlášť hrozivé. A přitom jde právě o onen jediný okamžik, kdy překročíte bod, z něhož už není návratu. Může se odehrát v několika sekundách jako dnes, nebo v několika týdnech jako na jaře. Výsledek je stejný.

Samozřejmě jsem prohrál. Dokonce v podezření, že jsem se vzdal dobrovolně a nechal Emu zvítězit, aby si připadala důležitěji, z čehož mě obvinila už v polovině hry. Ale nebyla to pravda. Prostě jsem se nedokázal soustředit. Představil jsem na místě té babky svou dceru – a sebe, stojícího tak daleko, že bych už nedokázal zasáhnout. Vybavil jsem si další a další situace, do kterých by se mohla dostat. Popadl mě záchvat paniky. I když jsem věděl, že je to hloupost, i přes dětskou bezstarostnost a občasný sklon vrhat se do víru událostí po hlavě, není Ema zranitelná tak jako většina jejích vrstevníků. Protože není jen tak obyčejná desetiletá holčička. Teď ze mně nemluví pyšný otec, jen konstatuji. Má totiž schopnostmi, které normální člověk stěží pochopí, natož aby jimi disponoval. Nic ale nezabrání ošklivé náhodě.

Která by se mohla přihodit i mně. A potom by Ema zůstala sama. Zase. Je to pravda, ještě donedávna jsem neměl tušení, že to blonďaté děvčátko ke mně patří víc než jen jako dítě z domku, kde několikrát ročně vypiju kafe.

Nevěděl jsem ani, že se narodila. Byli jsme tehdy nejméně pět set kilometrů jeden od druhého, její matka a já. Není to v pořádku, ale stává se to. Tehdy, ani později, za mnou Tereza nepřišla. Nikdy jsem se nedozvěděl proč. Naše hádky nikdy nepřekročily hranici nenávisti. Snad jsem jí nepřipadal dost dospělý na to, abych mohl vychovávat dítě. Možná myslela, že se nečekané odpovědnosti budu vyhýbat. Nevím. Zeptat se jí nemůžu. I když se i s dítětem přestěhovala do mého města (možná dřív, než jsem se do něho vrátil já), mě už vynechala.

A potom zmizela.

Ema toho po ní zdědila víc než jen určitou podobu. Tereza nebyla jen tak obyčejná dívka – ne, nemyslím tím vzhled, ačkoliv bych mohl, i povahu nechám bez komentáře – a naše dcera od ní, jak jsem nedávno zjistil, určitou výjimečnost převzala. Zdědila i něco, čemu můžete říkat Osud.

Neměla život jednoduchý. Těžký snad ne, nikdo jí neubližoval, jen (a je to ošklivě ironické -jen-) zůstala sama. Nejprve bez táty. Ne mou vinou. Potom se jí ztratila i máma. Jistě, měla kolem sebe lidi, kteří o ni dbali a kteří ji měli rádi, ale to prostě nestačí. Ne vždycky.

A k tomu potencionální nebezpečí a prokletí zvláštních schopností.

Naštěstí se dostala k takovým, kteří tohle chápou. Protože sami patří k těm, kterým říkám Odlišní. Lidé zvláštních schopností. Prapodivného původu.

To místo se jmenuje Kutná ulice.

Tereza ji tam přivedla, když potřebovala, aby se o dítě někdo na čas postaral. Nejspíš neměla být pryč dlouho, ale něco se stalo a ona už se nikdy nevrátila. Ema zůstala u paní M., starší dámy, která se ráda ujímala každé ztracené duše. Svět se na několik let zastavil.

Proč se moje někdejší přítelkyně ztratila, jsem se nikdy nedozvěděl. V době, kdy se to stalo, už jsme se nevídali. Nevěděl jsem ani o dítěti, jak už jsem řekl. Načež si osud opět hodil korunou a roztočil vír událostí, který všem, jež pohltil, obrátil život naruby.

Když se dostanete do role po poslední chvíli, bez jakékoliv zkoušky, bez učení pokusy (a omyly), chytáte se všeho ve snaze dohnat základní vzdělání. Událost v zatáčce (doopravdy jsem si vytvářel výchovné alibi) mi přišla vhod.

Ne, že by snad Ema potřebovala teorii. Před časem se ji pokusili unést, řítil se na ní muž s nožem. Během jediné noci ztratila všechny blízké. To, že všechno nakonec dobře dopadlo na míře prožitého strachu nic nemění. Některé zvyky je ale třeba oprašovat. Nebezpečí, stejně jako radost i hrůza, zevšední, když se často opakuje.

Další věc, kterou neovládám zrovna mistrovsky. Neumím si k proslovům ani najít nejvhodnější chvíli. Životní ponaučení jsem přidal jako zákusek po večeři.

„Dneska jsi mohla vidět, pronesl jsem tónem stařičkého učitele, „jak jednoduše můžeš přijít k úrazu. Nebo k něčemu horšímu. Stačí se nerozhlédnout, nebo i jen podívat na špatnou stranu, a už je tu malér.

Soustředěný pohled modrých očí neznamenal zájem. Měl mě přimět řeč co nejrychleji dokončit.

Povedlo se mu to, aspoň trochu. Popohnal mě.

„Nemusíš ani vědět, že ti něco hrozí, protože nikdo neví všechno. Proto dospělí hodně věcí prostě zakazují, i když se ti někdy může zdát nějaký zákaz zbytečný, nebo rovnou hloupý. Zkus se v takovém případě aspoň zamyslet. Když už ne zeptat, což je mimochodem úplně nejlepší."

Pominul jsem schopnost mnoha lidí překládat si otázky do vlastního jazyka.

„Vyjde prakticky nastejno, jestli se nerozhlížíš na přechodu, lezeš tam, kam se nesmí nebo stopuješ zločince."

Narážel jsem na jarní události. Ema to samozřejmě poznala.

„Já přece nic takového už nedělám," ohradila se.

„Vím," kývl jsem. A zamrazilo mě v zádech. Na rozdíl od krátké dětské paměti, já v sobě ty pocity stále držel.

Tehdy prováděla snad všechno, co špatného může dítě provádět, aniž by se ocitlo v obklíčení paragrafy. Šplhala po nebezpečně příkrém svahu do cizích zahrad. Chodila za školu. Vymýšlela si.

Ano, a opravdu se plížila za nebezpečnými dospělými.

Nic z toho nebyla legrace.

„Jenže tě taky trochu znám, pokračoval jsem nemilosrdně. „A proto o tomhle mluvím. Ono totiž nemusí jít jen o tebe. Někdy ani nevíš, komu všemu se může něco stát.

Do vážných problémů se dostala i Emina učitelka. Pokud by někdo sepisoval statistiku utržených zranění a modřin, ona by obsadila první místo, já dostával jen šoky psychické.

„Dopadlo to dobře," řekla Ema. Nevěděl jsem, jestli myslí dnešní příhodu nebo jarní dobrodružství s prázdnou ulicí. Kouzla, neviditelní přátelé i nepřátelé. Strach, nejistota. Ale to už bylo za námi. Užívali jsme si léta, jak jen to šlo. Život bez vzrušení, bez tajemných událostí. Takový, jaký se mi líbil, klidný a bezstarostný.

Toho, že se připlížilo dobrodružství nové, jsem si nevšiml.

* * *

Prázdniny jsou toužebně očekávaným obdobím, k němuž odpočítává každý den značná část populace. Dva měsíce nevynucovaného probouzení, žádné úkoly, dopisované na poslední chvíli před snídaní, žádné starosti.

Ovšem také jsou tu zákonní zástupci, postavení před nerudovskou potíž Kam s ním. Někdy to odnesou prarodiče, jindy starší sourozenci, nebo vedoucí dětských táborů. Já tenhle problém řešit nemusel. Ema trávila dopoledne v Kutné ulici. Ještě před několika měsíci tam žila, u paní M., která ji vychovávala po zmizení její matky. Tehdy, jak už jsem říkal, ani jeden z nás netušil, že k sobě patříme víc než jen jako náhodní známí. Potom se ale svět obyvatel Koutu, svět Emin i svět můj převrátily vzhůru nohama a promíchaly se. Na světlo kromě jiných vypadla i stará tajemství rodinná. Když se pak rozbouřená hladina událostí uklidnila, byli jsme dva.

Stále jsme si na sebe zvykali. Stále mi nešlo do hlavy, jak rychle nás dal svět dohromady. Možná ten nejsilnější důvod, proč se Ema už do Kutné ulice nevrátila jinak než na návštěvu, byl ten, že u mě se cítila bezpečněji. Z Koutu si před prázdninami neodnesla zrovna nejlepší vzpomínky. Nejprve zůstala – byť jen nakrátko – sama, opuštěná a bez vysvětlení, kam se všichni poděli. Potom se ji tu pokusili unést. Ve všech případech jsem to byl já, kdo jí pomohl. Nutno poznamenat, že byť z vlastní vůle, tak s výsledkem, který jsem rozhodně nečekal. Byl jsem zvyklý starat se jen o sebe. A i sám sobě občas docela překážel. Proto jsem stále našlapoval velmi velmi opatrně, čekal za každým slovem past. Potíže. Kupodivu ale žádné problémy nepřicházely. Nechal jsem si dítě vstoupit do života jako nikoho předtím. Ani jeho matka se nedostala tak hluboko. Možná to tak funguje.

Jasně, že to nebylo soužití jednoduché a bezproblémové, taková neexistují. Ema měla pořád tendenci brát mé výchovné připomínky a opatrné zákazy jen jako dobře míněná doporučení. Já musel sám sebe okřikovat, protože bez ohledu na věk jsem někdy fandil její straně. Byla tu také (a hlavně) celá řada praktických záležitostí, jejichž řešení mě čekalo. Neustále jsem se ocital na rozpacích. Neumím v lidech číst. V těch malých už vůbec ne.

I drobné změny v chování na sebe ale rychle upozorní. Signál Něco není v pořádku je někdy vlezlejší než popový popěvek, který se člověku vloudí do hlavy a nechce ji opustit. Na jaře, když jsem Emu vlastně neznal, mi její nebezpečné pátrání, kryté výmluvami, došlo až na poslední chvíli, protože jsem neměl s čím lež srovnat. Teď už ano. Naučil jsem se také poznávat odchylky od běžného chování. Není to jednoduché, když jste takovou znalost mnoho let nepotřebovali. Jenže když se o někoho chcete starat, přijdou právě takové drobné schopnosti samy od sebe. Takže jsem si té změny všiml prakticky okamžitě.

Už nejméně den jsem ji neviděl s telefonem před očima. Neztratila ho, ležel na jejím stole. Rozbitý? Zbaběle jsem dceru zavolal z obchodu videohovorem, jehož veřejným účelem bylo potvrdit, jestli hážu do košíku správnou krabici cereálií a skutečným technická zkouška. Budoucí snídaně byla v pořádku, telefon taky.

Tak proč ta náhlá změna? Možná by bylo nejlepší se přímo zeptat.

Byla ve svém pokoji. Koukala oknem ven, lokty opřené o široký parapet (dalo se na něm sedět, Ema to ráda dělala, ale jen když jsem nebyl nablízku. Myslela, že bych jí to zakázal.) Zadumaně hleděla na stráň za domem.

Provedla něco? Potřebuje něco? Nebo jen přemýšlí, co s načatým týdnem?

„Nějaký problém?" zeptal jsem se. Trhla sebou. Zavrtěla hlavou. Teprve potom se ke mně otočila. Chvíli mi hleděla přímo do očí.

„Neboj, nic jsem neudělala, pochopila jeden proud mých myšlenek, „Jen… něco se stalo a já nevím jak.

„Co se stalo?"

Chvíli ještě uvažovala, zda se svěřit. Potom sáhla pro telefon.

„Tati, podívej."

Nastrčila mi přístroj k očím. Odtáhl jsem jí ruku, abych vůbec něco viděl. Z displeje na mě koukal trochu nevrlý obličej dámy v létech, kterou kdosi, kdo se do závěru nedostal, držel opatrně kolem ramen.

„Kdo to je?"

Ema na mě tázavě pohlédla.

„To právě nevím. Vím, kdo to není – ta paní, co jsem ji vyfotila. Jak jsi ji zachránil. Pamatuješ: ta přece byla stará. Hodně stará."

Očima desetiletého dítěte je hodně starý prakticky každý nad třicet. Ale teď hovořila stejným jazykem jako já. Dobře jsem si ženu pod kopcem vybavoval. Vrásčitá, shrbená, s univerzálním přelivem. Hůl neměla, ani tašku. Nejspíš se, stejně jako my dva, vydala na procházku v příjemném dni. Pomalou chůzí letitých nohou kráčela po chodníku, možná listovala albem vzpomínek, možná si opakovala položky včerejšího nákupu.

A minutu nato vstoupila do cesty jedoucímu autu.

Žena na snímku byla nejméně o deset let mladší. Zachytil se její obraz v onom zlomku sekundy, v němž mimické svaly natáhnou kůži, v okamžiku milosrdného světla, které v příhodných stínech skryje nedostatky? Možná.

„Máš stovky fotek, řekl jsem, „Možná si právě tuhle nepamatuješ. A plete se ti s tou, na kterou myslíš.

Ema se zamyšleně zamračila.

„Kdybys jí nechytl, přejelo by jí auto. Myslíš, že tohle si s něčím popletu?"

Ne. Rozhodně ne tak brzy.

Odstrčila prstem obrázek. Vracela se zpátky. Stáli jsme na chodníku pod schodištěm a chystali se přejít. Silnice byla prázdná. Na druhé straně trochu shrbená postavička. Ema fotku zvětšila.

„Ještě mám další, ale tam není vidět," řekla a popojela dopředu. Znovu mi pohlédla do očí.

„Předevčírem vypadala trochu jinak," řekla po chvíli.

„Co tohle?"

„To jsi ty, vyprskla, „Když jsem ti to nandala v minigolfu.

Zíral jsem opravdu jako ilustrace z příručky Jak přijmout porážku, fig. 1. Takto ne. Zvedl jsem varovně ukazovák. Podívala se okamžitě stranou, předstírala, že si mého gesta nevšimla. Její prst vrátil proud snímků o fotografii zpět.

Opravdu ta žena nevypadala takhle? Zapátral jsem v paměti. Zbytečně. Obrázek, který mi nabízela, se soustředil víc na situaci než na aktéry. Vzpomínky mě přesvědčovaly, že šlo o opravdu starou paní, ale podvědomí, které se snažilo vyrovnat se skutečností fotografie, je začalo okřikovat. Takhle se lidská mysl vyrovnává s nepochopitelným, upraví si obraz. Jako vždycky jsem utekl.

„Co je tam vzadu?"

„Kde?"

Ukázal jsem na levý spodní roh. Ema dvěma prsty zvětšila fotografii.

Maminka s kočárkem. Stála na opačné straně ulice, chystala se přejít, nejspíš